Rozhoda jsem se napsat takovou jednorázovou povídku. Není fan-fikce na nic, upozorňuji předem. Je to vojenská povídka, doufám že se vám bude líbit.
Později k večeru jsme konečně dostali pokyn k mobilizaci. Vojenské letadlo C17, které obvykle bývá plné vojáků, kteří se vrací po náročném turnusu domů, za svými rodinami. Tentokrát zelo prázdnotou. Místo nich byly uloženy dřevěné hnědé rakve potažené vlajkami jejich národů.
Já byla mezi několika šťastlivci, kteří z boje vyvázli, ale i tak. Jako bych v té bitvě pořád byla. Mám neustálý pocit, že kolem nás prolétávají rozžhavené kulky, které se zavrtávají do měkkých těl mých bratrů a sester.
Pamatuji si první den, kdy jsem pomyslela na to, že se ze mě stane voják. Ráda bych tuto myšlenku vyměnila za představu stát se učitelkou.
Konečně po nekonečném letu, se C17 přilepila k zemi. Letadlo přistálo na hlavním letišti v Praze. Společně jsme se rozloučili a vydali se každý vlastní cestou domů. Měla jsem několik hodin času, než přijede autobus a proto jsem to vyřešila čtením oblíbené knihy.
Konečně po pár hodinách přijel autobus, který jel do Brna. Jakmile jsem nastoupila, nikdo neubránil touhu se na mě aspoň jednou podívat. Já se dvěma taškami se protlačila do zadu na volné sedadlo. Cestu jsem většinou prospala, a když autobus zastavil v Brně na hlavním autobusovém nádraží, tak jsem vystoupila a šla do obchodního centra, který stál hned vedle. Samozřejmě že moje zelená uniforma a dvě velké tašky upoutaly pozornost. Převlékat se mi ale nijak nechtělo, protože stejně jediné co jsem měla s sebou, byly vojenské hadry.
Asi po 20 minutách čekání, se konečně objevil dotyčný, na koho jsem čekala. Byl oblečený do stejné zelené a v rukou dvě tašky a na zádech batoh. Jakmile mě uviděl, batohy okamžitě položil a objal mě. Konečně po tak dlouhé době jsme mohli cítit přítomnost jeden druhého.
Před 3 lety.
,,Cože chceš?" udivil se otec.
,,Nastoupit do armády."
,,To nemyslíš vážně."
,,Ano myslím, už jsem se i přihlásila."
,,Panebože."
Jo asi takhle nějak probíhal můj rozhovor s otcem, když jsem mu oznámila, že nastupuji do armády. Od malička se učím bojovému umění, vždy mě zajímalo vojenství, líbilo se mi to vše. A tak jsem se rozhodla ve 20 letech nastoupit do vojenské aktivní služby.
Dnešek byl velice náročný, konečně jsem absolvovala první den ve vojenském výcviku.
Přijímací zkoušky byly velice těžké, ale co mě nezabije, to mě posílí.
Ano, už hodně mužů i žen, hned první den odstoupilo. Neměli na to. Nyní nás je 28, nikdo už nemusí vypadnout, ale to je nepravděpodobné, protože tvrdý výcvik vždy odhalí slabší povahy a vyřadí. Ať je sebevíc drsnější, já neodstoupím, i kdyby mi měli krvácet kosti.
Svému slibu jsem dostála, a stala se vojákem.
SOUČASNOST
,,Vojáci v kontaktu. Vojáci v kontaktu." Zařval velitel do vysílačky.
,,Tým Alfa a Omega připravit na výsadek." Oznámí pilot do sluchátek v helikoptéře.
,,Shodit lana… Můžeme…"
Zbraň jsem si zajistila, batoh s výzbrojí upevnila a slanila se dolů na zem. Jakmile jsem pod nohama ucítila pevnou zem, pustila jsem lano a zaujala taktické místo ve formaci. Jakmile byli všichni na zemi, helikoptéry odletěly, a my zůstali bez letecké podpory.
,,Poslouchejte… tým Černoalfa právě bojuje na východě. My je musíme obejít, aby Tálibánci nevěděli, že tu jsme a my je mohly překvapit." Začínají rozdávat příkazy.
,,Pane, ale bez letecké podpory jsme tu k ničemu." Řekne jeden z vojáků
,,Na základně mají pohotovost, právě teď se bojuje se na více místech. Poslali by Blachoky, ale ty nemohou vyrazit bet Apačů… takže do té doby jsme na to sami." Řekne a oba dva týmy se rozdělí.
Byla jsem umístěna do týmu Alfa, museli jsme být rychlá, aby naši muži přežili útok Tálibánu, ale dnešní den byl plný smůly. Kvůli hoře, pod kterou jsme byli, se rušila rádiová frekvence a my nemohli nijak kontaktovat jak tým Černoalfa, tak tým Omega.
Celá akce se mi vymykala kontrole, celý tým Černoalfa byl zabit a polovina týmu Omega taktéž. Zbylí členové z týmu Omga byli těžce zraněni a náš tým na tom nebyl o moc lépe.
,, Základno… žádáme o leteckou podporu." Hlásím do vysílačky už asi po desáté a během toho se snažím střílet na chlapce, kterým teprve narostlo chmýří na tváři.
Byla to hrůza… Tálibánci jako by měli čím dál větší počet… zato nás bylo čím dál méně.
Když už jsme si mysleli, že je vše ztraceno, konečně dorazily Apače. Naše záchrana.
Byla to moje první mise a myslela jsem si, že se z ní nevrátím. Za dva týdny mě čekala další akce.
,,Cílem akce je dopadnout a zabít Ahmada Shaha… je to darebák…" řekne Deny, který stál před tabulí na níž se promítali snímky. ,,Hlavní Tálibánský velitel zodpovědný za smrt mariňáků ve východním Afghánistánu. Prvořadý cíl."
,,Taraq…" řekne a na tabuli se promítne jeho fotka a pár získaných videí, jak seká hlavy. ,,jeho pravá ruka. Dělá ze něj většinu špinavých prací. Vydáme se tam se šesti členným průzkumným týmem…V čele bude Axel, já budu druhý. Diec jako spojař. Markus jako odstřelovač. Daniel přes jazyky a Zuzana jako zdravotník a pro boj."
,,Podle pravidel bojového nasazení, musíme postupovat vždy podle válečného práva. Použití smrtící síly musí mít důvod. Pokud budete napadeni, ohrožení odvraťte, nebo mu zabraňte použití přiměření síly."
,,Odlétáme v 1800 . Dva Činochy a dva Apači. Poletíme sem…" řekne velitel a začal nám ukazovat na mapě s atrapami vrtulníků, jak vše bude probíhat. ,,Do zóny přistání, tady vysadíme šestičlenný tým. Pak poletíme 30 minut do J-Bad, tam bude čekat 15 kluků z týmu a asi tucet mariňáků. Jak uslyšíte slovo Schliz, letíme zpět do BAgrámu na druhou fázi. Jednotka rychlého nasazení zůstane v J-Bad, Apači s Blachoky. Ten přesun je tu proto, abychom měli Činochy zpátky, připravený na začátek druhé fáze, až najdete Šáha. To je vše, běžte se připravit na misi."
Celá akce dopadla poměrně dobře, pár věcí nebylo sice jak se plánovalo, ale co byste chtěli od Afghánistánu. Tady nikdy nejde nic podle plánu.
Přicházeli další úkoly a další a najednou jsem měla za sebou první turnus a poté i ten druhý. Během volna na třetím turnusu jsem potkala jeho. Byl to Čech, tak jako já a v armádě sloužil už déle jak čtyři turnusy. Bylo vidět, že se na něm válka podepisuje. Měl ji vyrytou na čele a vepsanou v očích.
Oba dva jsme si pomáhali navzájem, zapomenout na ty hrůzy, co jsme oba dva prožili, když jsme byli nasazeni v akci. Časem se z pouhého kamarádství, stalo něco více než jenom kamarádství. Jenomže měsíc volna uplynul tak strašně rychle. Ani jeden jsme se nestihli rozkoukat a už nás opět posílali do akcí. Každý jsme sloužili úplně na jiné základně, on nejdříve v Iránu, ale poté v Tripolisu a Benghazi, byl jeden z kontraktorů.
Snažili jsme si psát přes mezivojskými sítěmi, ale každý měl své povinnosti. Takže se stalo, že se jeden druhému neozval několik dní, někdy až několik týdnů.
Jednou se nám poštěstilo se i vidět.
,,Marku…" zavolám na něj
Byl zrovna přesun jednotek na další předsunutou základnu do Iráku.
,,Pane bože." Uslyším jak řekl, radostně se na mě usmál a běžel mi naproti a následně mě vtáhl do svého náručí.
Naše střetnutí netrvalo dlouho, a každá skupina měla své úkoly, které musí splnit.
,,Na… pro štěstí." Řekne a podá mi něco.
,,Dáváš mi dárek?"
,,Možná." Řekne, naposledy mě políbil a každý jsme se vydali k letadlům.
Letadle samozřejmě klukům neunikly žádné poznámky. Když jsem byla konečně usazená na sedadle u mého týmy, jsem se konečně podívala na to, co mi dal. Byla to jeho fotka, usmíval se na mě a ze zadu na fotce byl vzkaz. Opatruj se.
Od té doby jsem svůj dárek nosila všude, většinou pod neprůstřelnou vestou u srdce.
Po dokončení našeho turnusu, jsme mohli být konečně spolu.
,,Tohle bude můj poslední turnus… poté půjdu pracovat k policii." Řekl mi Marek, když jsme společně jeli autobusem domů.
,,myslíš to vážně?" zeptala jsem se ho a nevěřila vlastním uším.
,,Buď policie, nebo budu pracovat v kasárnách, jako učitel pro rekruty, to ještě neví, ale vím jistě, že chci být s tebou.
Jenom že Marek svůj šestý turnus nedokončil. Během útoku v roce 2012 v Begází, kdy byl zabit americký velvyslanec a napadena americká diplomatická základna CIA. Během této akce bylo zabito několik vojáků, mezi nimiž byl i Marek.
Dozvěděla jsem se to po ukončení, jedné z mé mise, myslela jsem si, že se asi zhroutím. Marek byl můj dar, dar který mi sebrali a vytrhli z náručí.
Bouřilo to ve mně, hodně kluků z týmu o tom se mnou mluvilo, a já za ně byla ráda.
Stateční muži a ženy, kteří bojovali a umírali, vytvořili hrdou tradici a dobré jméno, kterou jsem povinna dostát.
Pokaždé, když jsem se vrátila z jednoho turnusu, z nějaké díry uprostřed ničeho, jsem si mysle že tohle byla konečná, ale já se tam zase vracela.
Můj dar z nebe byl obrázek marka, který mě chránil, měla jsem pocit, že u mě nestále je a že mě chrání před vším. Mám pocit, že ten obrázek mi několikrát dal dar života, a já ho nijak nevyužívala. Prostě jsem pořád nasazovala život, kvůli něčemu, kvůli někomu… který mi byl v podstatě úplně ukradený.
Časem jsem si uvědomila, že jeho láska ke mně, byla ten největší dar, který mi kdo mohl dát. A já si to konečně uvědomila.
,,Jak dlouho jste strávila čas v armádě." Zeptá se mě náš vojenský psychoterapeut, který se zabývá posttraumatickým stresem.
,,No je to šest turnusů, takže."
,,Takže kolem dvou tisíc dní?"
,,jo, asi tak nějak." Odpovím, a dále hledím na stůl, na němž měl moji složku.
,,Vidím, že vám armáda udělila vyznamenávání. Medaili Za hrdinství. Co jste udělala."
,,To se v té složce nepíše?" řeknu a poposednu si.
,,Ano, ale chci to slyšet od vás."
,,Zachránila jsem zadky 20 Americkým vojáků, tím že jsem zastřelila ani ne desetiletého kluka, který v ruce nesel protitankový granát."
,,Udiví vás, když vám řeknu, že vám armáda připisuje 86 zabití?" řekne a já jenom přikývnu hlavou a souhlasně zamručím.,,Přemýšlela jste někdy o tom, co jste viděla. O tom, že jste zabila tolik lidí?"
,,Ne pane."
,,A litujete něčeho?"
,,Ne."
,,Dobře, děkuji. Můžete jít, správu o našem sezení pošlu vašemu nadřízenému."
Do akce jsem se už nikdy nevrátila, z armády jsem ale neodešla. Povýšili mě a už jsem zůstala jenom za stolem a schvalovala mise a vše ohledně vojenských služeb.
Na Marka jsem nikdy nezapomněla.
Doufám, že se vám moje jednorázová povídka líbila, prosím pište komentáře. :D
Komentáře
Okomentovat