Obyčejní Neobyčejní 1. Kapitola

 

Tuhle povídku mám v hlavě už strašně dlouho, dokonce ji mám i napsanou na papíře, ale jen na papíře. 3x přepisovanou a několikrát i zapomenutou. Teď jsem se ale odhodlala, a řekla si, že je zase čas se zamilovat do ,,ruského BOHA Belikova" - zase

Zatím berte úvodní obrázek jako provizorní- děkuji 

Tak snad si tuto povídku užijete. 

Další FanFikce na téma VA je tu. 

Chtěla jsem, aby byl šťastný. Chtěla jsem, aby se vrátil do normálního života, do života strážce. Chtěla jsem, abych to byla já, kdo by pro něj byl ten střed. Byla tu ovšem krutá realita.

To Lissa získala Dimitriho důvěru. Na mě se díval, jako bych mu stále ubližovala. Za ty dva měsíce, co byl zpět dhampírem, semnou promluvil sotva pár slov. Nechtěla jsem překážet a Lissa mi to myslím dost dobře taky sama naznačila.

Všichni odjeli na týden na jednu z horských chat, jedna z nejlépe zabezpečených. Byli tam všichni kromě Adriana a mě. Já měla svoji přidělenou práci v administrativě a Adrian nějaké pochůzky u královny.

 

Díky Benovi, který naštěstí s Dimitriov chováním plně nesouhlasil, jsem získala jeden z dhampírských bytů. Adrian mi pomohl přestěhovat to málo, co mi ze svého života ještě zbylo. On a Christian byli při mně, ti jediní. Byt byl malý sotva 1+kk. Obývací pokoj, ložnice a kuchyň byly spojeny, Koupelka byla jediná oddělená. Líbilo se mi to.

Dhampírské budovy měli několik výhod- pár minut odsud byly tělocvičny, převážně dhampírské obchody, bar kde byly jen dhampíři po šesté hodině ranní. 

Netrvalo ani týden a a zvykla jsem si na chod dhampírských společností. Našla jsem si partičku dhampírůch- byla to smíšená parta- čtyři kluci a dvě holky, se mnou tři holky. Většinou jsem s nimi setkávala v baru jen pár domů od naších bytů. Byl tu ovšem mezi námi jeden rozdíl, oni byli strážci.

 

 

Každý den, než jsem šla do práce, jsem byla běhat a zatrénovat do tělocvičny, snažila jsem se chodit co nejdříve, abych si zajistila, že v tělocvičně nikdo nebude. To, že stojí někdo u dveří, jsem zaznamenala snad okamžitě, já jeho ovšem úspěšně ignorovala. Deset minut mě pozorovat jak figuríny morduju.

,,Ta figurína ti přece nic neudělala Rozo.“ Rozo- tu přezdívku jsem nesnášela, hlavně proto že mě tak oslovoval jen on. Neviděla jsem ho ode dne, kdy na mě v kostele mluvil. Vyjádřil se myslím dost jasně, potřeboval prostor a já mu ho dopřávala, úspěšně jsem ho neviděla celých osm měsíců a 13 dní. Ovšem to, že ho stále miluji, změnit nemůžu a věřte mi, snažila jsem si to vymazat z mozku alkoholem.

,,Pane Belikove?“ trhal sebou, když jsem ho takto oslovila ,,Máte něco na srdci?“ cvičný kůl jsem si schovala do tašky a vrátila se k trénovací figuríně.

,,Roza prosím, promluvme si.“

,,My dva se ale nemáme o čem bavit Dimitri. Svoje jsi řekl, to já mám na pět let a dva měsíce zákaz vykonávaní služby, ztratila jsem přátele, pouto s Liss a možnost být její strážkyní. My dva, si už nemáme co říct.“

,,Mrzí mě to.“

,,To by mělo“ odpověděla jsem a moc dobře jsem věděla, že jsem ho tím ranila, nic na to však už dál neřekl. Myslela jsem si, že odešel a tak jsem dále trénovala, ale on tam stále stál a pozoroval mě. Svou tašku odložil k té mé, na chvilku jsem přestala s údery. On toho využil, figurínu přenesl stranou a místo toho se přede mě postavil on.

Každý připravený ve své bojové pozici, jsme čekali až ten druhý zaútočí. Nechtěla jsem se s ním prát, chyběla mi má dravost, ovšem pokud si toho všiml, nijak to nedal znát. 

Já znala jeho pohyby, on znal ty mé, bojovali jsme dokud jsem sama nespadla vyčerpáním na žíněnky a on vedle mě. To co následovalo, bych nečekala ani ve snu. Políbil mě. Něžně, tak jako bych byla křehká panenka, jeden polibek a jako bych z něj byla opilá. Podlehla jsem mu.

 

Jeho silné paže mě uchopili za boky a silou si mě na sebe vysadil. Vzápětí se posadil a jeho paže se mi omotaly okolo pasu, obličej zabořil do mého krku. Já jsem ho nepatrně objímala kolem krku a jednou rukou zabořenou v jeho vlasech.

 

Ani nevím jak, ale společně se mnou v náručí se zvedl na nohy. Nepřemýšlela jsem, jen jsem jednala tak jak si žádalo mé srdce.

 

 

Leželi jsme v nářaďovně vzadu na žíněnkách. Pod sebou jsme měli naše oblečení a částečně jsme byli přikryti jeho kabátem. Už mi začínala být zima, známka toho, že tu jsme delší dobu. Bez toho, aniž bych řekla jediné slovo, jsem se rychle oblékla a byla na odchodu.

Jediné co jsem ještě stačila slyšel bylo ,,Rozo?“

Tak snad jsem vás navnadila, mojí milý VA úchyláci