DaisyRose povídky

Moc se omlouvám, ale nějak nestíhám. Psala jsem z posledních sil, co mi stačily, je toho na mě o prázdninách nějak moc. Takže doufám, že se kapitolka bude aspoň trochu líbit. Rosin klid moc dlouho nevydržel. Po pár hodinách spánku v náručí Dimitriho se vzbudila. Rose změřila Dimitrimu horečku, ta naštěstí pomalu ustávala, což bylo velice dobré znamení, že antibiotiky začínají fungovat. Rozstřihla obvazy, které měl obvázané kolem hrudi, rána byla neustále zahnisaná, ale místo dalších obvazů, mu na to přiložila velkou gázu a následně zalepila. Za další dvě hodiny mu dá další dávku. Rose si přesedla na malý gauč, ale oči nezavřela. Nedokázala to, jenom tam tak seděla a pozorovala Dimitriho, po případně jeho změny. Rose se po nějaké době podívala na digitální hodiny, ty hlásily 5:12. Začínalo být světlo, a Rose perfektně viděla Dimitriovu tvář, byl uvolněný. Kdo by si pomyslel, že tenhle muž, který bezmocně leží na posteli, je zabiják Ruské mafie. Rose si z opasku, připevněný na jejích rif

Omlouvám se za menší pauzu, měla jsem moc práce. :D :D :D Lisa Po. Jakmile mi ta strážkyně předala deník, tak jsem odešla. Bylo to zvláštní, kde proboha vzala deník mé pra pra pra pra babičky. A jak věděla o mích problémech. K holkám jsem už poté nešla, byla jsem až moc zvědavá, z obsahu deníku. Odemkla jsem si pokoj, rozsvítila pár lamp. Deník jsem položila na postel, převlékla se a následně si udělala pohodlí na posteli a začala číst v deníku. Prvních několik stránek bylo z jejího dětství, vyličovala přátelství mezi jí a její strážkyní. Ale najednou byla veliká mezera mezi roky. Rok 1794, a hned poté rok 1811, jak o by v tu dobu neměla co napsat, nebo spíše nechtěla vůbec psát, ale jakmile jsem začala číst první řádky, hned jsem pochopila proč, babička vynechala tolik let od posledního psaní do deníku. 18. červen 1811 Dnes je to přesně deset let co nás Rose opustila, nikdo ve skutečnosti neví, jestli nebyla proměněna na Strigoje, nebo jestli ji Strigojové prostě využili na potravu. V

Rose potřebovala jít pro ta antibiotika, jenom že měla strach ho nechávat o samotě. Bála se jenom představy, že by mohl umřít v tu dobu, co ona u něj nebude. Dimitri se na malou chvíli probudil, měl velkou horečku a dalo by se to sotva říct že byl při vědomí. ,,Roza?" ozval se ochraptělý hlas, který byl plný bolesti. ,,Jsem tady." Řekne a posadí se za ním do postele. ,,Lež, máš vysokou horečku. Do rány se ti dostala infekce. Počkám do večera, potom ti opatřím potřebné léky, aby ses uzdravil. Ano?" Rose nečekala žádnou odpověď. Rose si k němu po malé chvíli lehla, tak že měla jeho hlavu na svém břiše. Dimitri se přetočil na levý bok a pravou rukou ji objal. Totéž udělala i Rose. Výskala ho ve vlasech a Dimitri mezitím usnul, seděla tam několik hodin a mezi tím mu vyměňovala teplé obklady za studené. Kolem sedmé hodiny najednou někdo zaklepal na vstupní dveře. Dimitri spal, a Rose ho nechtěla nijak budit, jenom aby se zeptala, jestli náhodou nečeká nějakou návštěvu. Rose v

Včera jsem byla na filmu, na který jsem se tišila už od prvního traileru. No a udělalo to na mě takový dojem, jak negativní tak pozitivní, že na to prostě musím udělat recenzi. Obsah: Je to dobrý pocit, být ten zlý... Dejte dohromady tým těch nejnebezpečnějších superzločinců na celém světě, kteří si právě kroutí své tresty, vyzbrojte je tím nejefektivnějším arzenálem, který má vláda k dispozici, a pošlete je porazit záhadnou nepřemožitelnou entitu. Ano, je to stejně šílený, jak to zní. Film vlastně navazuje na Batman vs. Superman. Vláda hledá jak zastavit, případné teroristické útoky, útok na Bílý dům či pana prezidenta, a tak rozhodnou rozjet projekt X. Jenom že se jim to vymkne z rukou a čarodějku, kterou měli celou dobu pod kontrolou, náhle pod jejich kontrolou není. Vuala, a máme tu konec světa. :D Máme tu padoucha který nikdy nemine svůj cíl Chlápka který háže bumerangy a miluje jednorožce Ten je podpaluje On zas žera lidi A ona je prostě šílená Film byl sice super, a není to tako

Dimitri Po Nemohl jsem tomu uvěřit, nemohl jsem uvěřit tomu co řekla Rose. To prostě nešlo, ne. Seděl jsem jenom tak na posteli a díval se do prázdna, nemohl jsem uvěřit ani jednomu jejímu slovu. Jak by někdo, jako je ona, mohla dělat něco takového, jak to mohl někdo dopustit. Následující dny byly strašný, jeden druhému jsme se vyhýbali, i když někdy jsme přítomnost jeden druhého museli snést. Jako třeba při hodinách, Ivan připravoval některé moroje na maturity, no a kde byl Ivan, byla i Rose. Takže některé kontakty byly nevyhnutelné. A když Ivan zrovna nevyučoval tak vyučovala Rose. Měla na starost, společně semnou, bojový trénink noviců, a to znamenalo, být v jedné místnosti společně několik hodin. Ale byl čas, kdy jsem mohl s Ivanem trávit čas o samotě. Byli jsme zrovna v tělocvičně, celý udýchaní a zpocení. Leželi jsme na žíněnkách a odpočívali po náročném souboji. ,,Takže už to víš." Řekne najednou Ivan a sedne si. Nechápal jsem, co myslí. ,,Což už vím." Zeptám se ho ,,T

Jelikož dneska pršelo a já neměla co dělat, rozhodla jsem si dát dnešní dávku Japonska (Kdyby někdo nepoznal co to je, tak je to kostlivý Samurai)