Obyčejní Neobyčejní 17. Kapitola-Tohle je můj život, můj domov moje všechno

 

Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale všechno má svůj čas. Stejně jako čas potřebovala tato kapitolka. 

Bylo těžké zapadnout, stejně tak těžké bylo, skloubit čas, který jsem musela trávit cvičením a nacvičováním strategií s časem, který jsem chtěla strávit se svými dětmi.

Nechtěla jsem být jako moje matka, která radši upřednostnila svoji kariéru před dětmi. Proto, veškerý volný čas, který mi zbyl z celého dne tvrdé dřiny tréninku, jsem věnovala svým dětem. Rostly mi přímo před očima.

Pár měsíců poté, co jsem byla oficiálně zařazena, jsem byla vybrána do skupiny, která společně s dalšími skupinami měli udělat obrovský zátah na opuštěný dům, jen několik kilometrů od hranic dhampírského teritoria. V ten den jsem se po dvou letech viděla opět s Takahirem. Bylo zvláštní ho vidět po tak dlouhé době, ale bylo fajn spatřit známou tvář.

S touhle akcí započala dlouhá a náročná škála plánovaných zátahů, které se naštěstí obešli bez větších ztrát.

Takahira jsem potkávala čím dál častěji a byla jsem za něj ráda, cítila jsem s ním jako s Christianem nebo Adrianem, prostě uvolněně a brala jsem ho jako svého bratra. Dokázali jsme si povídat snad o všem a kluci si ho okamžitě zamilovali, hlavně když ho v naší tělocvičně mohli jako že ,,porazit“ v souboji. Takahira byl s kluky velice přirozený, někdy je hlídával, když bylo moc práce.

Takahira mi prozradil, že jeho pravý účel návštěvy Japonska je, že se mu a jeho příteli podařilo adoptovat kluka, které přišel o rodiče. Hodně často nakonec končili u mě, proto už nevěděli, jak ho mají utěšit. Tetička Rose ale moc dobře věděla.

 

Co se týkalo mě a Logana, postupovalo to pomalu, ani jeden jsme neměli tolik času, kolik bychom si jeden druhému chtěli věnovat. Viděli jsme se sotva jednou za čtrnáct dní, ale byly to vždy krásně strávené dva dny, co jsme byli spolu. Postupně a pomalu se mezi námi něco začalo tvořit. Sem tam jsme zašli na večeři a dozvěděli se jeden o druhém nějakou minulost, ale neřekli jsme si jeden o druhém úplně vše, ale obou dvou nám to tak vyhovovalo.

 

Kluci oslavili šesté narozeniny, poprvé šli do školy, první hodiny dhampírského cvičení. Bylo to zvláštní je vidět už ve škole. Vždyť ještě před chvílí jsem je držela jako novorozeňata v náručí. Přijde mi to jako chvilka, co mi bylo oznámeno, že jsem těhotná.

 

Ale čas plyne dál a kluci oslavili deváté narozeniny, v boji byli rok od roku lepší a lepší.

Já i Logan jsme se shodli na názoru, že spolu zkusíme bydlet, chvilku to trochu skřípalo mezi kluky a Loganem ale dokázali se mezi sebou najít tu správnou notu. Ovšem jak si na sebe zvykli, tak to šlo dobře. Logan kluky dokázal naučit novým cvikům a dalo by se říct, že je hnal dopředu, aby makali a byli tak nejlepší a to se klukům líbilo.

Po určitém čase, ho začali brát jako svého otce a taky mu to dali najevo, když ho nazvali jejich otcem. Do teď si pamatuji ten šok v Loganově tváři, když ho tak oslovili.

Co se týče mě samotné, Logana jsem opravdu milovala a nyní si už nedokázala představit život bez něj. Jen díky Loganovi jsem dokázala na něj přestat myslet.

 

Na královský dvůr jsem se vrátila už jen jednou a to Adrianovu svatbu se Sage, šla jsem mu za svědka, kluci nesli prstýnky. Byli jsme tam všichni čtyři, já, Logan, Aiden a Ethan. Tvořili jsme normální rodinku. Svatba byla nádherná, kterou jsme si opravdu užili. Kluci zde mohli využít svoji nacvičenou angličtinu, kterou jsem jim cpala do hlavy už od narození. Angličtina jim však šla proti srsti a Logan mě v tom moc nepodporoval, když ještě schválně na mě a na kluky mluvil japonsky. Všichni tři se tím jen spíše bavili, využívali toho, když jim nikdo nerozuměl a tak nahlas i bez okolků komentovali některé z hostů.

 

Po celou dobu svatby jsem si nedovolila podívat na Dimitriho, ale i přesto jsem vždy rožkem oka zaznamenala, že se na mě díval pokaždé, když jsem se otočila.

Vypadal šťastně, v náruči tančil se svou dcerou a vypadal opravdu šťastně.

Trochu jsem se obávala, že někdo zaznamená podobnost mezi kluky a Dimitrim, naštěstí ale měli i něco ze mě, tak ty podobnosti nebyli zas tak znát, i když čím byli kluci starší, tím jsem na nich pozorovala více podobností. Naštěstí i několik hostů řeklo, že jsou hodně podobní Loganovi, na to jsme jen reagovali přitakáním a směřovali hovor jinam. Je však pravda, že Logan byl svým způsobem nějak podobný Dimitrimu. Oba dva byli vysocí, postavově stejní, Logan měl ale vlasy krátké, zatímco Dimitri delší. Oba dva hnědé oči a tmavé vlasy. Jedno měli ovšem odlišné a to hudební vkus a vkus na knihy.

 

Návrat domů byl pro mě svým způsobem velké oddechnutí, brzo po výletu do Ameriky, nás oba čekalo spousty práce, kluky zas spousty školy. Na malou chvilku bylo všem v pořádku a byli jsme šťastní, ovšem ne vždy se můžeme na svět dívat přes růžové brýle.

Vše to začalo telefonátem uprostřed noci, Takahiro a jeho manžel Kenshin měli nehodu, bohužel to ani jeden nepřežil a v Takahiro závěti stálo, že v případě smrti, mi je malý klučina jménem Kuroku předán do péče.

Kuroku to nesl hodně těžce, ztráta rodičů, nové místo kde bydlet, dva puberťáci, kteří mu v aklimatizování moc nepomáhali. Logan byl ovšem Kurokovi asi největší oporou, s ním Kuroko totiž dokázal nejsnadněji komunikovat.

Kuroko byl jen o pět let mladší jak Aiden a Ethan, ale za čas si k nim dokázal najít správnou cestu. Po čase jsem na zeď nechala zarámovat Takahirovu a Kenshinu fotku, aby Kuroko věděl, že jsou stále s ním v srdci.

Na chvilku se zdáli věci zase na čas v pořádku, ale to by nebyl můj život.

 

Další rána přišla se zraněním na hrudi, bylo to sečné zranění, které mi provedl strigoj během boje. Díky němu jsem skončila na chvilku v bezvědomí a probudila se až v autě, když nás vezli do nemocnice. V nemocnici jsem strávila několik hodin, kvůli dalším testům. Výsledky se jim ani trochu nelíbili. Čekalo mě jen více šťouchanců do těla, a nakonec mě poslali na tomograf. Po hodině co jsem čekala na výsledky, jsem nedostala žádnou dobrou zprávu.

Seděla jsem naproti doktorovi, když mi začal sdělovat výsledky všech testů a následně na mě i otočil monitor počítače, kde jsem viděla čistě a jasně snímky svého těla. Na monitoru svítily jasně metastáze v hrudi.

,,Je nám to líto strážkyně Hathawayová, ale máte rakovinu.“

,,Jak je to možné, dhampírský imunitní systém je bezchybný.“

,,Nejspíše je to vedlejší účinek látky, která vám byla pravena do těla, když jste byla těhotná. Léčba, kterou jste absolvovala měla za úkol, aby vaše tělo produkovala takové látky jako lidská žena v těhotenství. Což znamená, že ta část, která vás měla ochraňovat před nemocemi, byla odbourána, abyste mohla snáze přijímat látky a odnosit zdravé děti.“

Doktor mi začal říkat podrobnosti, jak začnou s léčbou, co mě bude čekat, pozorně jsem naslouchala.

 

Loganovi jsem to řekla, ještě ten večer, oba dva jsme leželi v objetí, dokud jsem neusnula, věděla jsem, že Logan spát nemohl, na to jsem ho až moc dobře znala.

Další den ráno, jsem to řekla i Aidnovi, Ethanovi a Kurokovi, všichni tři z toho byli hodně špatní. Celý následující týdny byly jak fyzicky tak i psychicky náročné. Nastoupila jsem na chemoterapii a následně na ozařování, vypadali mi všechny vlasy a tak vyčerpaně jsem se snad ještě nikdy necítila.

S doktory jsem konzultovala každý postup léčby, co bude probíhat, jak to bude probíhat a jak je pravděpodobné, že na léčbu bude reagovat moje tělo. Většinu času jsem trávila v nemocnici, Logan si vzal na nějaký čas volno a staral se o mě, dělal mi společnost. Aiden a Ethan za mnou potom docházeli každý druhý den, ale protože jsem byla tak moc z chemoterapie vyčerpaná, tak jsem skoro veškerý čas prospala. Kuroko musel trávit většinu času ve škole, ale i on se mě snažil navštěvovat co nejvíce. Většinou jen ležel vedle mě, já ho držela v obětí a dívali jsme se společně na televizi.

 

Jeden den mi bylo tak špatně, že jsem si myslela, že umřu, vzala jsem si nemotorně do rukou telefon a vyťukala číslo.

Pokud dneska umřu, potřebovala jsem se s ní usmířit.

,,Královský dvůr, jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se na druhém konci linky.

,,Dobrý den, Rosemarie Hathawayová, mohla byste mě prosím spojit s královnou?“ měla jsem opravdu ochraptělý hlas a sotva jsem dokázala udržet telefon v ruce.

,,Obávám se, že tohle nebude možné“

,,Mohla byste to prosím aspoň zkusit, řekněte jí, že volá její bývalá strážkyně Rose Hathawayová.“

,,Dobrá, prosím chvilku vydržte“

Čekala jsem asi pět minut, než se najednou zvuk v telefonu změnil a najednou se ozvala Liss

,,Rose?“ a málem jsem se rozbrečela. Tak strašně mi chybí

,,Ahoj Liss.“

,,Co se děje Rose… zníš strašně“ na to jsem ji ovšem nedokázala odpovědět a nechtěla jsem, aby to věděla, místo toho jsem jí řekla: ,, Strašně mě mrzí, co se mezi námi stalo, jak to všechno dopadlo.“

,,To i mě Rose.“

 

Povídali jsme si spolu strašně dlouho, ona povídala o své rodině, že se jí narodil syn, a já mluvila o té své. Překvapila mě, když mi pověděla, že ví o Aidnovi a Ethanovi, že jsou Dimitriho. Byla jsem zaskočena, nechápala jsem, jak to ví, věděla jsem, že Adrian ani Christina by jí to neřekli, tak v tom musí být něco jiného, ale co, to už jsem od ní nezjistila.

Nakonec jsme se spolu rozloučili. Tohle bylo pro mě krásné zakončení dne. Večer ke mně přišel Logan, lehl si ke mně do postele a objímal mě tak pevně, jak jen jsem snesla. Myslela jsem si, že je to tu, že teď už je svět natolik dokonalý, že můžu umřít v náruči svého muže.

 

Konec to ovšem nebyl, léky které mi byly nasazeny, konečně zabraly a já po dlouhých týdnech byla propuštěna domů, do domácího léčení.  Byla jsem tak nehorázně šťastná, že můžu opět sedět na zahradě, nechávat si ovívat tvář větrem, nahřívat se sluníčkem a dívat se jak jsou květy sakury v plném květu.

Poslední den léčby mě Logan překvapil asi nejvíce, protože přede mnou poklekl a požádal o ruku. Naše svatba byla malá ale přesto nádherná.

Po roce a půl jsem se vrátila zpět do služby lovu, měla jsem krátké vlasy, na jednu stranu mi moje dlouhé kudrnaté vlasy hodně chyběly, na tu druhou ovšem o starost méně. Teď mi krásně byl vidět krk se značkami.

 

Kluci oslavili 15 nazozeniny, puberta s nimi švihala od dveří ke dveřím, ale jakmile měli nějaké špatné poznámky, Logan to z nich dokázal dostat cvičením. Taky se stávalo, že cvičili i několik hodin v kuse poté, co dorazili ze školy, kde cvičili několik hodin v kuse.

Oba dva měli perfektní výsledky, boj z blízka, boj s katanou i moderními zbraněmi zvládali perfektně.

Kuroko se někdy trápil v tělocvičně ještě více, protože chtěl dohnal svoje bratry, jeho tvrdá dřina byla vždycky odměněna skvělými výsledky a předčil i několik očekávání.

 

Dvojčatům začali jejich první lásky, oba dva měli krátké letmé vztahy, ovšem já u Ethana pozorovala, že nebude na holky a že mi to bojí říct. Oba dva však už v patnácti vedli na seznamu nejžhavějších mužů ve škole. Jo co se ke mně, přes sousedy nedostane.

Najednou měli za sebou kluci šestnácté, sedmnácté následně osmnácté narozeniny. Nastaly jejich první zkoušky a dostaly svoje katany. Oba dva se dokázali propracovat opravdu hodně vysoko a já jsem byla na ně nehorázně pyšná.

Aiden si domů dovedl první lásku a Ethan, ten se každým dnem trápil více a více, až jsem si ho jednou večer k sobě zavolala. Logan byl zrovna na akci a tak to možná bylo uvolněnější. Ze začátku jsem ho trochu popichovala, až jsem ho dokázala propíchnout a všechno to ze sebe vysypal. Prozradil mi, že se právě rozešel s přítelem a že se mi to bál říct, bál se mé reakce.

,,Ale zlatíčko… víš, že tě budu milovat, jsi moje dítě a pokud to tak cítíš, tvoje touhy ti nijak nedokážu změnit.“

Nakonec se k nám přidal i Aiden, který samozřejmě o všem věděl.

Po určitém čase dostal Ethan odvahu a pověděl to i Loganovi, jeho to sice překvapilo, ale jeho rozhodnutí akceptoval. Následně, hned další den nám představil svého přítele. Byl to ten stejný, s kterým se rozešel. Nemohu popřít, že jsem byla šťastná, když jsem ho viděla šťastným, oba dva jsem pořádně mateřsky objala.

 

Na konec v domě, v kterém bylo vždycky živo, nepřirozeně utichlo. Aiden a Ethan se odstěhovali do vlastních bytů, které dostali v dhampírských budovách.

Já i Logan jsme zůstali ve velkém domě úplně sami, Kuroko většinu času trávil na akademii, kde i po většinu času přespával a domů chodil jen na víkend.

 

Avšak o víkendech jsme všichni sešli, dali oběd, po většinu večer něco u grilovali, pozvali sousedy, nebo jen tak se váleli na zahradě, ale vždycky jsme volný čas trávili jako rodina.  

TOHLE JE KONEC, KONEC POVÍDKY Z POHLEDU ROSE 

Snad jsem vás nerozbrečela jako mě, když jsem tohle psala.