Vypadá to, že s předchozí povídkou jsem vás nijak nepotěšila, takže doufám že tahle kapitolka to zpraví.
,,Jsou to lidi, dhampíři a morojové. Dokážou na stvůry přeměnit koholikv. Morojové se jimi statnou, když při krmení zabijí dárce, někdy to udělají naschvál, někdy jsou k tomu ale donuceni." Řeknu a uvolním tlak v mích prstech. ,,Dhampíři jsou proměněni násilím. Neznám dhampíra, který by takhle chtěl žít. Možná by se našli, ale dhampír se přemění jenom tehdy kdy se Strigoj napije jeho krve a on potom té jeho, takhle je to i u morojů. Nebo umře se strigojí krví v jeho oběhu." Chvilku jsem se odmlčel, před očima mi probíhali vzpomínky, jak jsem zabíjel kdysi nevinné lidi, násilím přeměnění dhampíři. Každý ale neměl odvahu si vzít život, jejich nový život se jim líbil.
,,A lidi?" zeptal se mě Tohrment.
,,U nich je to stejné. Párkrát jsem zažil, že se lidé ke strigojům přidávají dobrovolně, nejdříve jim nějaký čas slouží, dostávají jejich krev aby byli silnější. Po nějaké době je promění, nebo skončí jako zákusek… Strigojové jsou velice silní, mají 100x lepší smysli než my a jsou rychlý, netluče jim srdce, jsou nesmrtelní a nesmí na slunce. Jako vy, jenom že vy nejste mrtví. Stejně jako bezduší, se nedokážou rozmnožovat biologicky. Nejsou sice impotentní, ale jsou mrtví." Všichni mě pozorně poslouchali , potřebovali se seznámit se svým novým nepřítelem.
,,Jak je možné je zabít." Zeptal se mě Vishous a při tom si promnul svoji kozí bradku.
,,Stříbrem. To je jejich slabina, stříbro do srdce, upálením, nebo useknutím hlavy, jak už jste zjistili. Ale bacha obyčejný stříbrný kůl do srdce je možná zastaví, ale nezabije." Řeknu a z mého pouzdra u nohy vytáhnu ten svůj. ,,Stříbro musí být nabyto čtyřmi elementy." A ukážu jim ho. ,,Jo a zapoměl jsem říct. Strigojové se živí krví morojů, dhampírů a lidí. Dávají přednost ale té morojské, ta je uspokojí nejvíce. Takže proto je musíme chránit."
Řekl jsem jim další informace ohledně sv. Vladimíra a Královského dvoru. Řekl jsem jim vše co bylo potřeba. Náš rozhovor narušil můj telefon. Bylo to číslo z Královského dvora, poznal jsem to díky předvolbě.
,,Strážce Belikov."
,,Pane Belikove, tady doktor McCoul. Bohužel vám musím oznámit, že strážce Harmet před deseti minutami zemřel."
,,Děkuji za informaci… volali jste už jeho přítelkyni?" zeptal jsem se.
,,Ne pane… jste první, komu voláme."
,,dobrá, ani ji nevolejte. Řeknu ji to osobně." Řeknu a tím zavěsím hovor.
V křesle jsem předklonil a zmáčkl mobil tak, že najednou praskl displej.
,,Děje se něco?"
,,Před chvílí zemřel můj přítel."
,,To je mí líto." Polituje mě Tohrment.
,,Nemusí, neznal jste ho, za to já už od svých šesti… Musím jít." Řeknu a vstanu. Všichni se na mě podívali a byli trochu zmateni. Nejspíše čekali, že tu budu chtít zůstat, kvůli otci. Jenomže já neměl sebemenší zájem, můj domov je u dhampírů. Vyrůstání s nimi mě hodně ovlivnilo, naučili mě :,,Oni mají přednost." A jim jsem plně oddán a z toho, že se s nimi chce Taťiana spojit nejsem dvakrát nadšený.
Možná je Wrath mým pravým otcem, ale za otce ho rozhodně nepovažuji, matka ho musela opustit, jenom proto že byl královský. Je to stejný systém jako u nás. Je neslýchané když se pouhý dhampír zamiluje do královského děvčete.
,,Proč nezůstanete. Mezi svými… Bratrstvo by vaši přítomnost velice uvítalo. Jste vycvičený, takže o práci méně." Co jsem říkal.
,,Vaši nabídky si velice cením, ale vyrůstal jsem mezi dhampíry. Bylo by rozumné u toho i zůstat. Stejně tak i moje matka, vyrůstala mezi nimi a stala se výbornou strážkyní. Byl pro ni veliký problém se začlenit do společnosti. Vaší."
,,Tvoji matku neznám…" ale znáš, řeknu si pro sebe. Jenom sis to ještě neuvědomil ,,Ale myslím, že by byla veliká škoda, kdybys patřil k nim a nasazoval život za moroje. Zvaž moji nabídku." Řekne mi. Otočil jsem se na něj a podával se mu přímo do očí, i když to bylo těžké.
Tušil to, matku ze mě ucítil, jenom si říká, že to není pravda.
,,Zvážím vaši nabídku." A tím odedu.
Wrath po jeho odchodu také odešel do svého starého pokoje. Používal ho když chtěl být sám, když nechtěl sdílet lože se svojí ženou.
Nikdy ji sem nedovolil vstoupit, byla to jeho ložnice, jeho a jeho Beth. Její vůně tu byla už nepatrná, ale pokoj byl netknutý. Jediné co nechal, aby měnili bylo povlečení a sem tam, základní úklid. Jinak koupelna byla netknutá, Beth tam měla stále svoje věci. Vše co používala. Připomínalo mu to, jaké to bylo být s ní.
Wrath rychle otevřel její skříň a vzal do ruky její tričko a nasál její, už téměř vymizelou vůni.
Ten kluk Dimitri mu tu vůni připomněl. Cítil ji z něj.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Byl tak položený do své mysli, že ani nezaregistroval, že do ložnice vešla jeho dcera.
,,Tati?" zavolal na něj někdo ve staré řeči. Wrath se probudil z myšlenek a vzhlédla. Před ním stála jeho dcera.
,,Kal. Co tu sakra… tedy nemáš co dělat."
,,Já vím, a moc se ti za to omlouvám. Jenom jsem s tebou potřebovala o něčem mluvit."
,,To mohlo počkat."
,,Možná, ale ten muž kdo tu byl dneska i před dvěma měsíci. Kdo to byl." Vyzvídala Tal.
,,Dhampírský strážce. Dimitri Belikov."
,,Jako dhampír mi moc nepřipadal. Jeho postava byla upírská."
Wrath si stoupnul, ale tričko nepustil. ,,Máš pravdu, není to úplně. Je jeden z nás. Vlastně není vůbec dhampír. Jenom si to nechce přiznat." Řekne a promne si obličej.
,,A bude sem chodit?" zeptala se, a Wrath se na ni podíval se zdviženým obočím.
,,Chtěl bych aby se k nám přidal."
,,A přidá?"
,,Netuším. Myslím, že ale ano. Je to vše?" Zeptal se ji.
,,Ano." Řekne a začala si prohlížet místnost. Byla pro ni nová.
,,Co vlastně děláš v téhle místnosti. A proč nejsi s matkou."
,,Na to se mě už nikdy neptej. Stejně bych ti ani neodpověděl." Řekne, a v jeho hlase byl silný důraz a hněv.
Kalia vypadala hodně překvapeně. Nikdy takhle otce neviděla. Tak zlého, jako by ho právě z něčeho vyrušila.
,,Tati… co se děje." Zeptá se ho a byla hodně vystrašená.
,,Nic…" řekne a trochu se uvolnil ,,Jenom toho mám teď hodně." Řekne sundá si brýle a promne si oči a znovu brýle nasadil.
,,Běž do pokoje." Řekne a Kalia překvapená z jeho chování jenom přikývla a následně jako tělo bez duše odešla, z toho podivného pokoje.
Jakmile jsem navštívil Barbaru v jejím bytě a strávil tam, jako její podpora, nějakou dobu a poté jsem ji vzal k nám na základnu naší lovecké skupiny, ten barák byl jenom pár kilometrů od akademie. Tam aspoň byla na očích ostatních chlapů a mohli na ni dohlížet. Tahle jsem měl aspoň jistotu, že si nic neudělá.
Následně jsem jel na academii. Čekalo mě papírování a potom jsem se začal připravovat na hodinu s Rose. Když mi byla před téměř dvěma měsíci přidělena, byla normálně průměrná, a já ji měl doučit tomu, co zameškala při útěku, ale po uplynutí třech týdnů jsem ji začal učit spíše pokročilejším technikám. Technikám, které se učí až ve čtvrtém ročníku. Měla talent, ale bez mé pomoci, by zůstal v průměru a to by byla škoda.
Naskytl se mi ale jeden menší problém. Pokaždé, když jsem s ní cvičil, moje tělo reagovalo, a to někdy nepříjemný způsobem. Tohle je jedna z nevýhod upírů. Jsou šíleně nadržení. Jo, líbila se mi a to hodně. Jenže já byl její učitel a ona moje studentka a ještě k tomu nezletilá. Ještě lepší. Já si vážně umím vybrat.
,,Hej soudruhu, sundáváš si někdy brýle?" zeptá se mě Rose, když jsem ji ukazoval nový cvik.
,,Málokdy." Řeknu ji a stoupnu si před ní ,,Udělej to, co jsem ti ukázal." Řeknu. Rose se o to pokusila, ale nevycházelo ji to. ,,Když jdeš na mě pravou rukou, musíš mít i dobrý postoj." Řeknu a naznačím aby techniku provedla znovu, zastavil jsem ji a trochu do ní drcl a já ji tak vyvedl z rovnováhy ,,Vidíš? Padáš, to je proto, že máš špatný postoj." Ukážu, ať jde na mě a já ji předvedu správně předvedenou techniku. ,,Teď ty."
Rose se to konečně povedlo. Bylo pozoruhodné jak ona taková drobounká a křehká holka dokáže přehodit mě, který má nejméně 130 kg. Ležel jsem na zádech a Rose mi seděla na hrudi. Kdybych mohl, klidně bych ji jenom několika pohyby bez jakékoliv námahy ze mě sundal, ale mně se líbilo, jak na mě seděla. Trochu divný, že.
Rose využila příležitost a sundala mi brýle z očí, okamžitě jsem automaticky zavřel oči kvůli světlu. ,,Vždyť přes ty brýle nemůžeš nic vidět" řekla a nasadila si je. ,,Notak Dimitri. Otevři ty oči."
Na její žádost, jsem je začal otvírat pomalu, tak abych si nespálil zornice. Rose si okamžitě sundala moje brýle, aby mohla spatřit moje oči. Moje oči chytali barvu světle zelené, s proplétajícími modro bílými vlákny. Jsou hodně světlé, dalo by se říct, že jsou naprosto totožné s těmi otcovými. ,,Jsou nádherné." Řekne mi.
,,Jsou k ničemu." Řeknu a posadím se, tím jsem shodil Rose ze svého hrudníku.
,,Jak to." Zeptá se mě. Seděla těsně u mě, jenom pár centimetrů od mého rozkroku. Nikdo nevěděl o mých očích kromě rodiny a lovecké skupiny. Kdyby to někdo zjistil, dali by mě nějak bokem, uklidili.
,,To je na dlouho." Řeknu a trochu si poposednu do zadu. Rose seděla rozkročmo a svoje nohy měla přehozené přes moje stehna.
Její přítomnost mě nemilosrdně vzrušovala, a můj malý, no malý rozhodně nebyl, no prostě ten podrazák tam dole, tvrdnul a říkal, že je kdykoliv připraven. Musel jsem něco udělat, proto jsem si stoupnul. Jenomže mi to moc neulehčovala . Rose si stoupa také a přímo přede mně.
,,Tak jo… zdělej tu techniku znovu." Řeknu.
Provedla to znovu a znovu a znovu a pořád stejně tak dobře.
,,Super. Dneska už budeme končit, za chvilku ti začíná večerka." Řekne když zamžiká na hodinky, mám na ruce.
,,Soudruhu. Ještě jednou." Řekne. Zase ta přezdívka.
,,Přiznej si to, tobě se prostě líbí, když mě mlátíš."
,,Néé…" řekne a v hlase zazněla ironie. ,,Mě se líbí, jak tě pokaždé mohu mrsknou na zem." Řekne. Otočím se k ní čelem, ale já měl jiné plány.
,,Promiň Roza, vážně už musíme jít, už tak jsme přetáhli o půl hodiny. Zítra ano?" řeknu a otočím se k ní zády. Možná jsem to neměl dělat. Její útok byl tak předvídatelný. S křikem se za mnou rozběhla a chtěla mě povalit na zem, jenomže ji to nevyšlo. Byl jsem rychlejší a měl jsem rychlejší reflexy.
Povalil jsem ji na zem, a pokusil se vyvarovat pádu na její tělo, ale nebylo to tak jednoduchý. Povalil jsem nás oba.
Roza ze sebe vydala bolestný sten. Já ji mezitím chytl za zápěstí a jedno stehno jsem vklínil do jejího rozkroku.
,,Co jsem udělala špatně. Měla jsem tě."
Neudržel jsem smích.
,,Tvoje první chyba byla výkřik." Řeknu a ona se tomu jako jaká zasmála. Jenže jsem udělal jednu velice zásadní chybu, Roza měla nyní parádní výhled na moji upíří část.
,,Tvoje zuby." Řekne a okamžitě se změní její řeč těla. Okamžitě jsem zareagoval a slezl z ní.
,,Dimitri." Řekne, ale já okamžitě přešel kesvé tašce, a přehodil si ji přes záda.
,,Promiň Rose, ale už musím jít..."
Pokračování příště...
Prosím o komenty....
Komentáře
Okomentovat