DaisyRose povídky

Po dalších sto letech, další kapitolka. Takže, měla jsem v plánu udělat toto jako poslední kapitoku, jenže to bylo až moc veliké a nevlezlo se mi to tu, takže to mám rozfázované. :) Ticho prolomilo cvaknutí a následně rozběhnutí celého mechanismu. ,,Ten zvuk se mi vůbec nelíbil." Řekne Dimitri a přitom se trochu třásl. ,,Mě taky ne." Cítila jsem menší zachvění, jak mechanismus uváděl do pohybu stroje, které jsme nemohli vidět. Nejednou do místnosti začalo proudit litry vody. ,,Nádhera, nějaký jiný plán jak se nechat zabít?!" Rozčílil se Dimitri na mě. ,,Jak jsem to asi měla vědět." Okřiknu ho a Knihu života jsem zavěsila za řemen od mých kalhot. ,,A nekřič na mě, snažím se přemýšlet." ,,No bezva." Řekne a rozmáchne rukama, oba dva jsem začali hledat nějakou únikovou trasu, ale byli jsme tu jako v pasti, a místnost se začala rychle plnit vodou. ,,Jediná cesta je nahoru." Řeknu a ukážu, na několik kamenných oken. ,,Než se tato místnost naplní vodou, uto

DRUHÁ ČÁST D I M T R I Rozin kůl, rychle jsem ho zabalil do kapesníku a schoval si ho do kabátu Načal jsem zuřit, on si dovolil, mi ji ukrást přímo pod nosem. Za tohle ho zabiju. Před domem se začali shromažďovat lovci, nejspíše je zavolali její strážci. Viděl jsem, jak oba dva jsou pomlácení a mají na krku stopy od kousnutí. Začal jsem vidět rudě. Co nejtišeji a nejopatrněji jsem se dostal domů a začal můj hon na Alexandra. Vystopoval jsem je snadno, jako by Alexander chtěl, aby je našel. Zamířil dolů do podzemí, myslí si, že tam bude mít větší šanci… on však zapomněl, že to já jsem starší a moje schopnosti jsou mnohem lepší než ty jeho. ,,Alexandře…" zavolám na něj naštvaně. ,,Ale, ale… kdopak si přišel pro svoji hračičku." Řekne. Roza ležela na zemi. Srdce ji rychle tlouklo a dech měla zrychlený. ,,Copak sis myslel, že s ní uděláš… proměníš ji?" řekne, viděl jak se na ni dívám ,,Moc dobře víš, stejně jako já, že umírá." ,,Buď zticha." Syknu na něj. ,,Zajímal

Tak a tady je poslední slíbená kapitolka. Přeji pěkné počteníčko :) D I M I T R I To bylo poprvé za dvě stě let, co jsem uslyšel tlukot vlastního srdce. Bylo to něco neuvěřitelného… ani jsem nevěděl, že je to možné. Ovšem nevěnoval jsem mu moc pozornosti. Mojí starostí bylo srdce Rozy. Celou noc jsem poslouchal srdce Rozy, bál jsem se, že přestane být. Byla ke mně přitisknutá zády k mé hrudi. Já ji objímal kolem prsou a boků. Hlavu jsem měl zabořenou v jejich vlasech, které se neposlušně kroutily na všechny strany, a do plic jsem nasával tu její ohromnou vůni. Postupem času, když se blížilo svítání, jsem pocítil, jak se zase měním. Srdce se mi zastavilo a už jsem zase nepotřeboval dýchat. Byl ze mě zase strigoj, ovšem něco mi přeci jen zůstalo. Roza se vzbudila, když jsem uvolnil sevření mého objetí a vyprostil tak její tělo. ,,Musím jít lásko." Řeknu ji do vlasů a políbím ji na čelo.,,Za chvíli bude svítání…" ,,Dobře…" Začal jsem se natahovat pro své oblečení. Mezitím c

Doufám, že uspokojím Vaše čtenářské pohárky :) Přeji pěkné poštěníčko :) ,,Viděl jsem, jak se kolem vašeho domu pohybuje jeden strigoj…" ujal se slova Maršál ,,Dům je zabezpečený, žádný strigoj se do tohoto domu nedostal více jak 300 let." Odpovím Maršálovi, je to hlavní velící této lovecké skupiny. Zpravidla to jsou ti nejstarší a nejzkušenější ze skupiny, u této skupiny to nebyla výjimka. ,,zajisté, přesto byste si měli dávat větší pozor… obzvláště vy madam." ,,možná jsem nemocná, ale dostalo se mi stejného výcviku jako každému dhampírovi, nejsem bezbranná." ,,O tom nepochybuji." Naše konverzace probíhala v salónku. Všude byla otevřená okna do kořán, proto si pánové museli ponechat kabáty. Já však byla je v šatech, který měl krátký rukáv. Vlasy jsem měla svázané do lehkého drdolu, tak aby mi odhaloval krk se slibem a dvěma molninskými znaky. D I M I T R I Dostali jsme pokyn zůstat v domě. Lovci, pročesávali celé město a hledali nás. Ovšem já nebyl ten typ, kt

Tak jo, už jsme skoro u konce... Čeká Vás ještě jedna kapitolka, možná dvě, jestli se mi to tam nějak podaří vmáčknout. :) Další den jsem na ni čekal… dorazil jsem brzo po soumraku slunce. Ještě nebyla úplně tma, ale moje touha ji spatřit byla obrovská. Koupala se… slyšel jsem její pohyb těla ve studené lázni, kterou si dopřávala. Dveře do domu byly otevřené a já neslyšel, že by v domě byl ještě někdo další a tak jsem vešel. Prohlídl jsem si mezitím dům. Bylo tu spoustu obrazů, slavní umělci i ti, kteří se neproslavili. ,,Přišel jsi." Ozvalo se za mnou… vůbec jsem ji neslyšel přijít. ,,Přišel…" řeknu a usměji se na ni. Stála přede mnou v dlouhé bílé noční košili, která spadala až k zemi. Vlasy měla trochu mokré, ale stejně se jí neposlušně kroutily kolem obličeje. Byla prostě nádherná. Vydržel bych se na ni koukat celý den, a pořád bych byl mimo z její krásy. ,,Pořád mě udivuje, jak se dokážeš dostat přes bariéru, otec říkal že je jedna z nejsilnějších ve městě, ale přesto js

A máme tu konec... trochu delší než jsem předpokládala, ale myslím že se vám bude líbit. D I M T R I Neměl jsem od Rose žádné zprávy, napsal jsem ji několik e-mailů ale neodpověděla mi na ně. Po několika dnech jsem se začal trochu obávat… V televizi jsem sledoval každé zprávy, které se týkali vojenských jednotek nasazených v od Iráku až po Afriku. Nejhorším na tom bylo, sledovat ta čísla. Kolik bylo vojáků zabito, zraněno, nezvěstných a pokaždé když jsem dostal od Rous e-mail nebo když jsme si volali, věděl jsem, že je naživu a nic se ji nestalo. Teď jsem však měl strach, potřeboval jsem vědět, jestli je v pořádku. Sotva jsem v klidu stál a hlídal královnu. Po nekonečné službě mě konečně přišel vystřídat jiný strážce. Doma jsem neměl už sílu na nic… sotva jsem došel domů, dal si sprchu a na ještě malou chvilku usedl ke knížce. Mezitím jsem si zkontroloval e-mail. Nic, dokonce ani na mobilu nic. Četl jsem si asi hodinu, když najednou někdo zabouchla na dveře. Vůbec jsem nevěděl, kdo to

Vážení, i tady se blížíme k rychlému konci... další kapitolka bude poslední :/ R O S E L I S T O P A D 2 0 0 1 Postupovali jsme směrem k průsmyku Kalkata, před čtyřmi dny, byl unesený vládní zástupce, který je velice důležitý pro americkou vládu, proto je nutná jeho záchrana. Bylo kolem třetí hodiny ranní, postupovali jsme rychle a potichu, museli jsme především postupovat bez toho, aniž by nás objevili. ,,Tady Charlie dva delta, dosáhli jsme bodu Heineken, opakuji bod Heineken." Řekne náš spojař do vysílačky ,,Rozumím Charlie dva delta, postupujte dále po vyznačené trase." Odpověděl mu voják, který hlídal naše spojení a polohu. ,, Predátor je nad vámi, vidíme vás perfektně Charlie dva delta , termovize zachytila několik nepřátel blížící se vašim směrem" ,,Vidíte zbraně?" ,,negativní Charlie dva delta ." ,, Zahajuji rádiový klid… blížíme se k průsmyku… Hathaway, Morales. Přivolejte si psi, od teď se budeme držet pohromadě." A jak nám náš velící nař

A už se pomalu blížíme ke konci :) R O S E Dimitri byl stejně překvapený jako já, nejdříve měl oči zalité krví a druhé chvíli se na mě koukal lidskýma očima. Měl je oříškově hnědé, byly nádherné a já se v nich topila. ,,Ty oříškově hnědé oči, než ty rudé…" vypadne ze mě, Dimitri se najednou zarazil, jako bych řekla něco, čemu nechápe. ,,Co prosím?" optal se mě znovu a mě to najednou došlo taky. Je přece nemožné aby strigoj měl jiné oči než rudé. ,,Tvoje oči Dimitri… jsou hnědé." Dimitri vypadl hodně vyděšeně a jeho oči napovídali, že mi má slova nevěří. Proto jsem se natáhla pro malé zrcadlo a nastavila ho přímo před jeho obličej. Do zrcadla koukal nějakou dobu, poté se posadil do tureckého sedu a zrcadlo si ode mne vzal. Chvilku se jen tak koukal a poté zvedl oči. ,,Jak je to možné?" zeptal se mě a na chvíli se zamračil. ,,To nevím… nikdy nic takového jsem nezažila." ,,Ani já…" Dimitri se natáhl a položil zrcadlo tam, kam patří…na noční stolek. Poté natáh

,,Kdepak jsi byl Dimko?" zeptala se mě Taša, když jsem přicházel do domu. ,,To tě nemusí zajímat." Odvětil jsem ji a zamířil jsem na schodiště, ovšem ona mi byla v patách. ,,Cítím z tebe dhampíra… ženu, krásně voní, nechtěl by ses podělit o svůj úlovek?" ,,To rozhodně nechtěl…" ,,I ostatní si začali všímat, té zvláštní vůně, která tě doprovází už několik týdnů, oni se tě ptát na svolení nebudou…" ,,Děkuji za informaci Natašo, a teď běž za svým pánem… v tomto domě nejsi vítána." Řeknu a zmizím z jejího dohledu a slov. Ovšem to co mi právě řekla Tasha, mě vyděsilo. Bezpochyby si toho už ostatní všimli, ale o Rozu se dělit nehodlám. Ona je moje, její osobnost je v něčem jiná, s ní si připadám jinak, lidštěji. Nataša měla ovšem pravdu, její pach uvízl na mém těle… většina strigojů, by okamžitě dostala hlad, mě její vůně uklidňovala a touha po krvi se spíše zmírnila. Musím se převléknout a vyrazit na lov… jinak to nepůjde, musím se dostat z té agónie… už z té h

D I M I T R I PO Po tom útoku, jsme byli mnohem více opatrnější... snažili se vyhýbat procházkám v noci a podobně…ovšem i přes naše menší omezení, jsme si dny dokázaly pořádně užít a my jsme se ani nenadáli a končila nám naše dovolená. ,,Zítra to všechno končí…" řekne Rose, když jsme společně leželi nazí v posteli. Byli jsme k sobě přitisknutí a užívali si přítomnosti toho druhého. Pohladil jsem Rose po nahém boku a něžně ji políbil na nos a něžně přejel až k jejímu krku, kde jsem si ji označil, ona to stejné poté udělala na mém krku. Nechal jsem ji, aby se na mě vyhoupla a pojala do sebe. Další den ráno, jsme museli vstávat brzy… oba dva jsme měli sbaleno brzo. Snídaně proběhla téměř beze slov. Ještě před odjezdem se Rose oblékla do šedé uniformy a já také. Letiště bylo plné lidí, kteří čekali na svůj let… Zatím co Rose vyřizovala naložení Appy, já si vyřizoval můj let. Rose ten svůj měla už vyřízený, měla výhodu, že je voják, protlačí ji do každého letu. Rosino letadlo, letělo a

Tak po dlouhé době zase jedna kapitolka. Tahle povídka je spíše taková oddychová :) Užijte si čtení. Naposledy jsem se všemi rozloučila a následně jsem sledovala, jak se mi ztratili před očima v provozu ulice. Společně semnou v domě zůstalo služebnictvo a několik strážců, ovšem o nočním návštěvníkovi jsem se ani jednou nezmínila, nevím proč, jsem tak učinila, jestli z hlouposti nebo čistě jen z hlouposti, ale strigoj který proklouzl obranou, zůstal utajen. Každý den strážci kontrolují kůlovou bariéru, ovšem nenašli na ni žádnou závadu. Každou chvilkou, byla větší tma, a já pociťovala menší strach. Ten den jsem se neodvážila spát venku, jedna ze služebných mi ustlala v nejhladnějším pokoji, dveře i okna byla otevřená dokořán, abych netrpěla tolik horečkou. Strigoj sice ten večer nepřišel, ale přesto, jako bych cítila jeho přítomnost. Nevydržela jsem být vzhůru moc dlouho a já několika hodinách čekání, usnula naprostým vyčerpáním. Tak to bylo následujících několik týdnů. Strigoj se sice