Rozhoda jsem se napsat takovou jednorázovou povídku. Není fan-fikce na nic, upozorňuji předem. Je to vojenská povídka, doufám že se vám bude líbit. Později k večeru jsme konečně dostali pokyn k mobilizaci. Vojenské letadlo C17, které obvykle bývá plné vojáků, kteří se vrací po náročném turnusu domů, za svými rodinami. Tentokrát zelo prázdnotou. Místo nich byly uloženy dřevěné hnědé rakve potažené vlajkami jejich národů. Já byla mezi několika šťastlivci, kteří z boje vyvázli, ale i tak. Jako bych v té bitvě pořád byla. Mám neustálý pocit, že kolem nás prolétávají rozžhavené kulky, které se zavrtávají do měkkých těl mých bratrů a sester. Pamatuji si první den, kdy jsem pomyslela na to, že se ze mě stane voják. Ráda bych tuto myšlenku vyměnila za představu stát se učitelkou. Konečně po nekonečném letu, se C17 přilepila k zemi. Letadlo přistálo na hlavním letišti v Praze. Společně jsme se rozloučili a vydali se každý vlastní cestou domů. Měla jsem několik hodin času, než přijede autobus a...