A máme tu další kapitolku, doufám že si ji užijete. :D
,,Tvým cílem je hlavní člen ruské mafie." Řekne ji Amanda a dala před ní složku. Složka byla tlustá, v nichž bylo tisíce papírů. ,,Zabiješ jeho společně s jeho rodinou a všechny členy ochranky. Nikdo nesmí zůstat naživu…"
,,Co když se mi nepovede všechny zabít…"
,,Když selžeš, selžeš úplně… pošlu někoho, aby za tebe dokončil práci."
Rose otočila na druhou stránku. Byla na ni fotka muže, s krátkými vlasy a hnědými oči. Jeho rysy byly krásně ostře řezané, byl to pravý ruský muž. Jeho výraz byl krutý, ale oči říkaly něco jiného. Muž upíral oči někam jinam, fotka byla střižena, takže nebylo možno určit, kdo vedle něho stojí. Připadal ji povědomý, věděla, že ho vidí poprvé, ale jako by ho její duše znala. Zvláštní pocit, pro někoho, kdo bude za několik dní mrtvý.
,,Děje se něco?" zeptala se jí Amanda a tázavě se na mi podívala. Rose uvolnila fotku z kancelářské sponky a otočila ji obrázkem na Amanda.
,,Ten muž…"
,,Aaa ano, Ruský bůh, tak mu říkají, jeho jméno je Dimitri Belikov. Je hlavním zabijákem a zároveň ochráncem Zmeji, na něj si dávej obzvláště pozor. Je velice nebezpečný, ale já věřím, že ty ho zvládneš bez jakéhokoliv problému."
,,tak proč mám takový bolavý pocit v hrudi, co to je. Proč mě píchlo u srdce, když jsem pomyslela, že moje čepel zajede do jeho tkáně."
,,To je jedna ze základních lidských emocí 47, tebe to ale nemusí trápit. Tahle emoce je bezvýznamná a lidi to jenom omezuje… až nad ním budeš stát s katanou v ruce, neváhej. Zaváháš ty a zabije tě."
Takhle zněla Amandina slova, a stále ji zněla ještě několik hodin poté, co byla v letadle směr Moskva. Složku, kterou ji dala, si snad tisíckrát procházela, dokud si nezapamatovala všechna jména: Ibrahim Mazur (hlavní cíl,
Sonya Mazur (jeho žena)
Daniel Mazur (syn; 21 let)
Inna Mazur (dcera; 18 let)
Sofia Mazur (dcera; 15 let)
Dimitri Belikov (hlavní strážce, 31 let)… a seznam pokračoval, mezi nimiž byl Mason, Ben, Alberta a Taša.
Všichni ji byli velice povědomí, ale když si chtěla vzpomenout, přepadala ji obrovská bolest hlavy. Po přistání na letišti si vyzvedla kufry a metrem jela na adresu bytu, který ji byl přidělen. Když otevřela byt asi čtyřicet pět minut od centra, měla Déja vu.
Vůně pokoje ji připomínal domov, její skutečný domov, ne Japonsko, ale něco jiného. Nemohla si vzpomenout, nemohla si vzpomenout na nic.
Abe se konečně po dlouhé době dostal brzo domů. Děti už nebyly to, co bývaly, že se k němu nahrnuly a objímaly ho. Nejmladší dcera, seděla v obývacím pokoji a datlovala na mobilu, druhá dcera byla někde v trapu s přáteli a syn. Ten si už žil po vlastním, i když toho z jeho dětí vídával aspoň nejvíce. Měl na starosti chod firmy v civilním prostředí, zatajoval informace o nákupech zbraní a chodu celé mafie. Měl na starost udržet tajemství Zmeji v tajnosti.
Veřejnost věděla o obrovském mafiánském bosovy Zmejovi, ale nikdo nevěděl jeho pravé jméno a tvář, a to tak musí také zůstat.
Jeho žena byla někde na nákupech s jejími kamarádkami, nebo na nějaké z ozdravných kůr.
V domě byl tedy prakticky sám. Otevřel si jedno pivo a vklouzl do kanceláře, kterou měl vybudovanou v druhém patře.
Usedl za stůl, kde se na něj koukaly zarámované smějící obličeje jeho dětí.
Pohled upřel na jeho nejstarší dceru, na obrázku teprve čtyřletou holčičku. Byla tak roztomilá, jeho Roousí seděla na bílém arabském koni v bílých šatičkách, společně s jeho mrtvou manželkou.
Chyběla mu Jean, jeho dcera a jejich dřívější život. Už tisíckrát uvažoval nad tím, proč neodmítl převzít práci po jeho otci. Kdyby se to stalo, jeho dcera a žena by tu byly s ním.
Svázala všechny členy rodiny na samostatnou židli.
,, Proč to děláte…" zeptala se jí Sonya, ji to ale naštvalo a vrazila ji pěstí do obličeji, čímž ji roztrhla ret.
Rose na sobě měla klasické černé kimono s katanou na zádech a vrhacími noži a různými zbraněmi připnutý na sobě. Kuklu měla nasazenou na obličeji, takže ji šly vidět jenom její oči.
Daniel se snažil vyprostit ze sevření lana, ale nedařilo se mu to, ale jí se nelíbilo, jak se o to pokouší, proto vytáhla jeden z nožů. Jednu ruku mu uvolnila ze sevření lan… pár centimetrů od něj byl stůl. Proto mu dlaní na vrh ruku položila a poté nůž se vší silou vrazila do dlaně.
Danile okamžitě vykřikl bolestí. Z rány se začala řinou krev, která se pomalu rozlévala po stolu.
,,Mrcho." Řekne, čímž ji ještě více naštval, nůž tedy uchopila, odtrhla ze stolu a zakroutila jím, tím mu způsobila ještě větší bolest, až poté nůž zase zabodla do dřevěného stolu.
Abe v kanceláři zůstal ještě několik hodin, až se dokonce zapomněl a nakonec i v křesle usnul.
Další den byl pro něj opravdu hrozný, nejenže byl jak na trní, a každou chvilku čekal nějaké špatné zprávy, ale i toho měl přespříliš. Neuškodilo by mu na chvilku vypnout a odjet někam mimo Rusko. Rodinná dovolená nebyla už dlouho… zauvažoval si v hlavě a přemýšlel, kam by mohli jet.
Když v tom do jeho kanceláře s minimálním zaklepáním vtrhl Erik, celý udýchaný.
,,Pane… spustil se tichý alarm… Někdo zajal vaši rodinu jako rukojmí."
,,Kdo…" zeptal se okamžitě a na čele mu vyrašil pot z nervozity."
,,Vaše dcera pane… Rosemarie."
Komentáře
Okomentovat