Menší ochutnávka pro novou povídku. Než se zděsíte, nebojte prvně dopíši Nájemné vrahy a až poté začnu s touto povídku, ale i tak jsem si řekla, že by bylo dobré sem hodit aspoň první kapitolku. Co se týče (Ne)Mrtvích, nooo, tak s tím je to trochu horší, zase jsem se zasekla, i když jsem si myslela, že se mi to už nestane. Pokusím se to nějak napravit a postupně ji začít dopisovat.
Užijte si první kapitolku.
Když u mě lékař poprvé našel příznaky nemoci, na kterou umírají tisíce lidí, byl odhodlaný s mým otcem mě udržet na živou, co nejdéle to jde. Otec nechtěl dovolit další ztrátu, poté co mu zemřela matka.
Souchotniny, tuberkulóza… říkalo se ji různě. Avšak mezi moroji a dhampíry nebyla moc známá.
Většina z nás žije mimo města, někteří, jako je můj moroský otec se rozhodl k životu ve městě, odtrhnut od společnosti vlastních lidí.
Otec se narodil v Turecku, kde jsme také strávili většinu mého dětství, poté však přišlo Rusko, matčino úmrtí kvůli napadení strigojů a následně několik let po její smrti, jsme se usídlili v New Yourku.
Otec se znovu oženil a má s novou morojskou macechou další tři děti. Ze začátku, jsem Lily neměla moc ráda, následně jsme si k sobě ale našli cestu. Ona se musela smířit s tím, že v otcově srdci je ještě jedna žena, kterou miluje více a to je jeho dhampírská dcera a já že se o otce budu muset dělit, nejen s macechou ale i dalšími třemi dětmi; Liam, Lidia a Leona. Řekněme že Rosemarie se moc do rodiny nehodila.
Prvního půl roku mé nemoci, jsem moc změn nepociťovala, vše šlo pomalu. Jednoho dne však přišli horečky. Otec jako velice bohatý obchodním měl pro mě prostředky, které mi pomohly. Na střeše, řekněme na obřím balkóně jsem měla vybudovaný stan, abych se mohla, vždy chladnou nocí ochladit. Když je teplota příliš vysoká, svoje tělo chladím v ledové lázni.
Většina obyvatelstva se skládá z morojů a proto je potřeba aby byl dům zabezpečený ochrannou bariérou, neboli také kůly napuštěné všemi živly. Avšak párkrát se stalo, že bariéra nevydržela a byla narušená. Naštěstí jsme měli vždy štěstí, že žádný strigoj nepřišel na návštěvu.
Zrovna jsem ležela ve své posteli uprostřed stanu, na sobě bílou volnou noční košili až po kotníky, na hlavě bílý volný čepec a kudrnaté vlasy, které se všemožně kroutily, svázané v rozcuchaném copu. Sledovala jsem souhvězdí, když někdo sáhl po klice po vstupu na terasu a otevřel dveře. Ve dveřích se objevila malá Lea. Byla stejná jako já a po otci zdědila mnoho, včetně neposlušně kroutících se vlasů a tmavě hnědých očí. Na sobě měla ruský kulich a kožešinový kabát, který táhla za sebou.
,,Ahoj." Řekne svým kouzelným dětským hláskem. Zatímco, ona byla zmrzlá na kost, tak já pociťovala příznaky teploty i když venku bylo asi něco přes mínus a všude okolo sníh.
Jenom v noční košili jsem se zvedla do sedu a rozevřela pro ni svoji náruč.
Lea se rychle vyhoupla nahoru do mé postele, a přisedla si ke mně.
,,Všichni už mají sbaleno."
,,Víš přeci, že s vámi nemohu. Turecko je pro mě příliš teplé. Zůstanu tady, je tu mnohem větší zima." Řeknu ji s úsměvem na tváři a zpravila jsem ji neposedně krouticí vlasy.
,,A budeš tu, až se vrátíme?... Ty mi nesmíš umřít, rozumíš?" řekne a vrhla se mi přímo do náruče, až mě povalila do měkoučkých peřin, a aby ji nebyla zima přikryla jsem jí ještě přikrývkou, kterou jsem měla nachystanou.
,,To ale nezáleží na mě zlatíčko." Řeknu ji. Se smrtí jsem byla už více jak dávno srovnaná. Všude kde jsem byla, páchla smrt. V tomto domě to nebylo výjimkou. ,,Smrt je jenom další cesta… po které jednoho dne budeme kráčet všichni… Jakmile naše úloha na tomto světě skončí, naše duše se oddělí od těla a stanou se z nás andělé. Každý tu má svůj úděl, který splní a poté odejde. Ten můj je již téměř u konce."
New Yourk, tentýž rok, někde v ulicích
Procházel jsem se ulicemi, chladného města. Celá skupina se rozdělila do zákoutí měst, všichni hledali jednic, krev. Někdo ji nacházel v hrdlech lehkých děvek, jiní u běžných občanů. Od doby, co jsem se stal strigojem jsem s nikým nenavazoval žádný kontakt. Obzvláště ne s mojí rodinou, která bydlí v dalekého Rusku. Strigojí část má svoje výhody a nevýhody. Sice jste nesmrtelní, máte perfektní kůži, smysly a jediné co potřebujete je jenom krev, ale když budete chtít vidět východ slunce, bude to, to poslední co kdy uvidíte.
Slunce je nepřítel strigojů, společně s dhampíry, loví nás a dostávají za to značky. Kdysi jsem byl taky takový a můj krk zdobí deset zabitých strigojů, nyní se ale na svět dívám jinýma očima. Připadám si jako dobytek, za který, jež se zabije, je patřičná odměna v podobě chlouby nové černé značky.
Možná je New Yourk velké město, ale co zde propukly souchotiny, se téměř všichni morojové odstěhovali. Já měl dneska však štěstí a našel jsem dům plných morojů. Byl to obrovský dům, vila, která byla zdobená chrliči. Okna byla zahalena těžkými závěsy, ale nebylo těžké uhodnout pomocí velice dobrého sluchu, co se uvnitř děje.
Jedna překážka tu však byla, kůlová magie, přes kterou nemá šanci projít žádný z nemrtvých. Byla tu však šance k dostání ke sladkému nektaru.
Sem tam, se i v tuto, pro lidi, pozdí hodinu, mihne nějaký človíček.
Nikde jsem neviděl žádného strážce, zkusil jsem plot, ale ten mě nepustil. Protože byl pod magii. Proto jsem ovlivnil kolem jedoucího a kůl, který byl zabodnutý v jedním ze sloupů, odstranil a já měl poté volnou ruku.
Na vrcholu na balkóně jsem zaznamenal pohyb. Ve vybudovaném stanu byly 2 osoby. Jedna trojka a druhá dhampírka, která morojce vyprávěla něco o hvězdách. Chvíli jsem je poslouchal, její líbezný hlas mě hladil po mém mrtvém srdci. V jednu chvíli jsem si myslel, že dokonce i bije. Najednou jsem zapomněl na můj chlad. Nic neexistovalo, než ona a já. Jako bych opět žil, nebylo však možné abych něco mohl cítit, jsem strigoj, strigoj který roztál jen nad pouhým hlasem smrtelné dhampírk.
Na závěr bych chtěla říct, že mě strašně mrzí, že vaše komentáře se tu nějak ztratily. Vidím, že sem chodí pravidelně nejméně 20 lidí, bohužel komentářů je čím dál méně. Vím, že, je konec školního roku a máte toho hodně, věřte že i já se mohu prací zbláznit, ale i tak jsem si našla nějakou chvilku na psaní aby jste nemuseli čekat dlouho na pokračování a proto mě strašně mrzí, že je tu komentářů, stejně jako před rokem.
A čím méně je tu komentů, tím méně se mi chce do psaní.
Komentáře
Okomentovat