Nemocnice uprostřed centra Moskvy, byla jedna z nejlepších na traumatologické případy. Měli dostatečné vybavení a většina jejich pacientů přežila první den od jejich operace a právě tam Rose a Daniela společně s jejich třetím kámošem, který do nich narazil jeli.
Službu měla doktorka Natalia Kareninová a jenom pár minut na to, co jim volaly se rozrazily dveře a krizový případ vrazil dovnitř jako vystřelený z praku: Rose byla připoutaná na vozík, její drobné tělo bezvládně ležela na nosítkách.
Záchranář u její hlavy jí dával dýchat z ručního resuscitátoru, zatímco druhý záchranář dýchací přístroj držel a obsluhoval.
,,Box čtyři," oznámila záchranářům Natalia. ,, Jak jsme na tom?"
Chlapík, který držel dýchací masku, řekl: ,,Zavedené dvě velké kapačky s ringerlaktátem. Tlak šedesát na čtyřicet a klesá. Tep kolem stodvaceti. Respirace je na čtyřiceti. Orálně intubovaná. Cestou fibrilovala. Dali jsme ji dvě stě joulů. Sinusová tachykardie na sto čtyřiceti."
V boxu číslo 4 zastavili záchranáři vozík a zabrzdili ho, zatím co se sbíhal personál z pohotovosti. Jedna sestra usedla ke stolu, aby všechno zaznamenávala. Další dvě byly připraveny bleskurychle přinášet materiál podle doktorčiných pokynů a čtvrtá se připravovala rozříznout Rose její oblečení.
,,Mám její peněženku." Řekl záchranář a podal ji sestře s nůžkami.
,,Rosemarie Ame Kiroshi, třiadvacet let."
,,Podívej se, jestli je v systému." Ohlásila druhá žena a začala hledat v počítači. ,,V systému není zavedená."
,,Dobře, okamžitě zjistíme krevní skupinu a uděláme CT hlavy, oblasti hrudníku a dutiny břišní." Oznamovala doktorka.
Zatímco se nabírala krev, doktorka provedla rychlé předběžné vyšetření. Navenek bylo vidět jen pramínky krve, který pramálo naznačovaly, jaká spoušť je uvnitř. S dalšími zraněními to bylo víceméně stejné. Nic moc na povrchu. Mohla jenom doufat, že nemá nijak zasažená střeva.
Prohlédla zbytek těla, nenalezla žádné zlomeniny, což byl zázrak. Jediné co Rose měla zlomená, byla žebra.
Jakmile byly snímky hotové, objevil se zdroj toho všeho. Měla rozsáhlé vnitřní krvácení. Museli ji proto hned otevřít, najít zdroj krvácení aby zamezili dalšímu poškození.
Dimitri byl v nemocnici až po půl hodině, co mu volali. Na recepci ho poslali na traumatologické oddělení.
,,Pane… přejete si?"
,,Ano, před 45 minutami sem přivezli moji přítelkyni, chtěl bych vědět jak je na tom."
,,Ano… jméno?" Zeptala se setra.
,,Rosemarie Kiroshi…" Dimitri řekl její pravé jméno ale příjmení, jejího adoptivního otce. Trvala na tom, když si vyřizovala ve společnosti nové dokumenty. Nechtěla, aby je cokoliv spojovalo s Mazurovým jménem, tedy až na to, že pro něj pracuje.
,,Slečna Rosemarie sem byla před 45 minutami převezena, avšak je stále na stále… více informací nemáme." Řekne mu.
Dimitri byl naprosto vyděšený a očekávala to nejhorší. V jeho práci, byl vždy připraven na smrt, ale rozhodně nebyl připravený na smrt někoho, koho miluje, obzvláště někoho, s kterým chce strávit zbytek života.
Trvalo další 2 hodiny, než k němu konečně po dlouhé době přišla doktorka, která ošetřovala jeho Rozu.
,,Pan Belikov?" zeptala se.
Dimitri vzhlédl od krabičky s prstýnkem.
,,Ano."
,,Dobrý den… jmenuji se Natalia Kareninová, ošetřovala jsem vaši přítelkyni."
,,Jak je na tom."
,,Špatně… sklo z nárazu ji proniklo dovnitř do žaludku a vnikli ji do střev. Udělali jsme, co šlo, ale zranění jsou příliš vážná, během operace měla dvakrát zástavu srdce. Nyní je stabilizovaná, ale stále v ohrožení života. Uděláme ji pohodlí, ale měli byste se rozhodnout, jestli ji chcete nechat na podpoře života."
Dimitri byl v šoku, nemohl uvěřit tomu co právě slyšel. V jeho hlavě se nyní míhalo tolik myšlenek a emocí. Jedna přes druhou, byl naštvaný sám na sebe, na toho kdo ji to udělal, na Daniela, který sice za to nemohl, ale to on měl být ten, kdo je v tomto stavu, ne ona. Ani jeden si to ale nezasloužil, jenom ten kdo jí to způsobil.
,,Tím, chcete říct, že už nejde nic udělat?" zeptal se jí. Doktorka vypadala smutně, nerada oznamovala takové právy.
,,Tím chci říct, že byste sem měl co nejdřív dostat její rodinu."
,,Já jsem její rodina… jsem její snoubenec."
,,V tom případě je mi to velmi líto." Řekne.
,,Mohu jít za ní?
,,Ano."
Doktorka ho zavedla do malé místnosti, plnou přístrojů, na které byla jeho Roza připojena. Byl to hrozný pohled a Dimitri se neudržel a emoce vypustil. Slzy mu stékaly po jeho tvářích a dopadaly na kožený kabát.
,,Lásko." Řekl potichu, přistoupil k ní a vzal ji opatrně za ruku, jako by se každou vteřinou měla roztříštit na miliony kousků, jako porcelánová panenka.
,,Nechám vás o samotě." Řekne doktorka. Dimitri jenom přikývl a ona následně odešla.
Dimitri u ní nějakou dobu seděl a jenom ji držel za pravou ruku, poté si však z kapsy do kabátu vytáhl krabičku v niž dřímal prstýnek, který má patřit Roze.
Jakmile se Mazur dozvěděl, že jeho syn byl cílem plánované nehody, ale díky jednomu strážci vyvázal jenom s lehkým poraněním, okamžitě vyrazil do nemocnice. Byl si jistý, že jeho Rosemarie to být nemůže, ta je totiž na večeři s Belikovem, který ji tam požádal o ruku. Proto ji radši ani jednomu nevolal.
,,Pan Mazur?" ozvala se jedna z doktorek, procházejících kolem. Zmeja byl v doprovodu několika svých ochránců, kteří skenovali bedlivě své okolí.
,,Ano to jsem já, můj syn, jak je na tom."
,,Váš syn naštěstí vyvázl jenom s lehkým otřesem mozku a zlomeninou ruku. Nebýt auta, které do něj ze zadu vrazilo, by byl na tom mnohem hůře… pro jistotu ho tu však necháme přes noc na pozorování."
,,dobře… kde je."
,,Na 12."
,,Děkuji"
Když Mazur přišel do pokoje Daniel byl vzhůru a žmoulal přikrývku.
,,Danieli… proboha, strašně si mě vyděsil… víš, co to bylo za auto, jakou mělo značku, nebo jak vypadalo?" začal na něj chrlit otázky.
,,Ne… vůbec netuším."
,,Synu, co to bylo za strážce, který byl s tebou."
,,Ta strážkyně… která nosívá tu věc na zádech."
,,Jaká strážkyně."
,,Myslím, že se jmenuje Rosemarie, randí s Belikovem." Řekne a Zmeja okamžitě věděl, kdo byl v tom druhém autě. Jeho dcera.
Komentáře
Okomentovat