Tak tady je další kapitolka. Doufám že se vám bude líbit.
,,Co budeme dělat." Zeptal se jeden, ze rodu Beleynů
,,Tícho." Zakřičí Adam, všichni ztichnou a posadí se opět na svá místa. Já mezitím pracovala na těch datech a nebyla jsem na to naštěstí sama, mý přátelé hekři na druhé straně stolu teď seděli vedle mě, a komunikovali jsem navzájem a pomáhali si. Dokonce i Xander přiložil ruku k dílů, no není zrovna tak blbej jak se na první pohled může zdát.
Když se najednou rozpípal bezpečnostní systém.
,,Pane, pane. Něco sem letí." Křikl na Adama Xander
,,A co."
,,Balistická raketa." Odpověděl mu
Najednou jsem zaznamenala pohyb, Victor a Glek byli pryč.
,,Máme tak 30 sekund." Oznámí Xander.
Všichni se rozeběhnou k východům, ale všechny byly zamčené, až na jedny, a ty vedli nahoru domu.
My ale potřebuje dolů, hlouběji do skal.
Když v tom se celým barákem ozval výbuch. Výbuch pronikl, až do místnosti kde jsme právě byly.
Dveře se roztříštili a výbuch nás odhodil dozadu. Narazila jsem bolestně do zdi.
V uších mí pískalo a sotva jsem něco slyšela, ve stehně jsem cítila pronikavou bolest. Když jsem trochu natočila hlavu na stranu uviděla velký kus zabodnutý v mém stejně.
Ohlédla jsem se o kolo, všichni leželi na zemi a byly zavaleni troskami, hodně z nás byly prošpikováni kusy dřeva.
Xander ležel vedle mě v bezvědomí a v hrudi měl zabodnutý kus dřeva, proto jsem musela jednat rychle, využia jsem jeho stav a kus dřeva mu z hrudi vytáhla.
Bylo to strašný, lidé se začali probouzet z bezvědomí a začínali křičet bolestí. Hodně lidí bylo zraněno, a těžce.
Jako bych se opět ocitla ve válce, tolik zraněných a mrtvých, a pro co.
,,Pomozte mi někdo, prosím." Řekl nějaký hlas pod valdou sutin. Doplazila jsem se k dotyčnému a snažila se zapomenout na ostře pronikající bolest.
Odstranila jsem sutiny, byl pod nimi mladý kluk, jakmile jsem spatřila rozsah jeho zranění, tak jsem vyhodnotila jeho stav. Neměl šanci, výbuch mu rozerval břicho.
,,Já nechci umřít."
,,Ne nebojse, ty neumřeš, je to dobrý, všechno je dobrý." Vzala jsem ho za ruku. Třásl se, ale zimou to nebylo, bylo to tou bolestí.
,,Já nechci umřít, prosím nenechte mě umřít."
,,Neboj se."
Když v tom se třes přestal střást a jeho oči vyhasly.
,,Granát." Křikl někdo.
Ozval se další výbuch, a další. Tlaková vlna mě odhodila stranou.
Moje bubínky byly zničeny, nic jsem neslyšela.
Když v tom mě popadli dvě silné paže a někdo si mě zval do náruče. Podle vůně to byl Adam, ale neviděla jsem ho, moje víčka byla těžká a nebylo možno je otevřít.
,,No tak Mar, prosím, dneska ne." Nechápala jsem jeho větu.
,,Odneste ji pryč a postarejte se mi oni… Freyo jdi s nimi, jdi!" slyšela jsem, jak Adam pokřikoval, jeho silné paže mě někomu předaly.
Konečně jsem se dokázala přimět moje víčka aby se otevřeli a já konečně plně nabrala vědomí. Muž mě položí nohama na zem a mojí ruku si přehodí přes rameno.
,,Adame!" zavolám na ně.
On se na mě otočí, ten pohled byl strašný. Měl spálenou pravou půlku obličeje a na pravé oko měl zanícené, pravděpodobně na něj dočasně oslepnul.
,,Marie, jdi s nimi. Jděte do tunelů, vypadněte z města, do bezpečných domů." Řekne a dá mi něco do ruky, jenom že jsem se na tu věc nepodívala.
,,Leť do Ameriky, najdi tu knihu a znič ji. To je rozkaz." Řekne Adam a já od teď neměla na výběr.
,,Pane!" zavolal na něj někdo
Do místnosti vtrhli ozbrojení muži a začal masakr.
Chtěla jsem jim pomoci, jenom že mě odtahovali od těch jatek.
Tajnou chodbou jsme vstoupili do tunelů. I když mě podpírali pažemi, musela jsem neustále došlapovat na zraněnou nohu. Jakmile jsem na ni došlápla naposledy, projela nohou taková bolest, že se to nedalo snést. Z úst mi pronikl výkřik.
,,No tak Marie, bude to dobrý, už jsme skoro venku." Řekne mi Freya, která šla přede mnou.
Ztrácela jsem vědomí, bojovala jsem se svými víčky, byly moc těžký, a neodolatelný pocit zavřít víčka a odpočinout si byl úžasný.
Tunel konečně končil, a jakmile jsem spatřila denní světlo, moje víčka padla a já se ponořila do černočerné tmy...
Pokračování příště
Prosím komenty :D :D :D
Komentáře
Okomentovat