Cítila jsem, jak se přesouváme, ale netušila jsem kam, moje oční víčka byla těžká, nedokázala jsem je přijmout je otevřít.
Slyšela jsem hluk motoru, takže nejspíše letíme. Což je tak nějak dobrá správa, doufám že letíme někam hodně daleko.
Poté jsem ale znovu ztratila vědomí.
Probudila jsem se v měkké posteli. V pokoji byla tma, takže jsem usoudila, že je večer.
Moje noha byla už mnohem lepší, sice jsem pořád cítila bolest, ale nebylo to tak zlé.
Pokoj byl zařízený ve starodávném stylu, postel byla jako z 15. století. Byla velká a s červenými nebesy. Když jsem otočila hlavu, zjistila jsem, že na oknech byly tlusté a těžké závěsy.
Tak proto je tu taková tma.
Do pokoje najednou vešla mladá holka, byla jedna z nás a z jednoho okna odhrnula těžké závěsy, do pokoje tedy vstoupila sluneční záře.
,,Jste vzhůru, paní bude ráda." Řekne.
,,Paní? A kde to vlastně jsem." Zeptám se ji.
,,Jste v domě Nejvyšší paní Freye." Opoví mi, což mi vlastě mohlo i dojí, když řekla paní.
,,V jaké zemi."
,, V Americe, ve státě New York." Řekne a já si tak trochu vydechnu.
Poté co mi oznámila, kde jsem odešla, a já v pokoji zase osaměla, chvíli jsem jenom ležela, ale poté jsem se opatrně posadila. Opřela se o čela postele, za záda jsem si dala jeden z polštářů, a jakmile jsem byla pohodlně usazená, tak si odrhnula přikrývku z nohy a odhalila tak pravé stehno, které bylo obvázané obvazem.
Rozhlédla jsem se po místnosti, a zrak mi uvízl na malém nočním stolku hned vedle postele. Na stolku byla lampa, a hned vedle ní řetízek, která se v světle třpytil.
Jakmile jsem ho uviděla, tak se mi nahrnuly slzy do očí. Ten řetízek jsem neviděla asi padesát let. Od smrti Nikolaje.
Vezmu řetízek opatrně do ruky a otevřu. Byl v ní obrázek nás dvou, Nikolaj mi ho dal těsně po válce, poté jsem ho nosila celou dobu, jenomže po jeho popravě mi řetízek Rada Starších sebrala a od té doby jsem ho neviděla.
Ten řetízek pro mě hodně znamená, a nemůžu uvěřit, že mi ho Adam vrátil. Asi to měl v plánu nějakou dobu, jelikož řetízek měl v kapce, od svého kabátu.
Opřela jsem si ruce o zdravou nohu a ruce dala před oči, řetízek jsem tak měla na očích.
,,Chybíš mi." Řeknu potichu a slzy mi stékají po tváři ,,Strašně moc mi chybíš." Řeknu a řetízek, který jsem měla v ruce si konečně, po dlouhé době mohla opět nasadit.
Najednou se ozve zaklepání, a do místnosti vešla Freya.
Okamžitě si setřu slzy a podívám se na ní a polovičně usměji, ona mi úsměv oplatila a mlčky přešla k posteli, kde jsem seděla.
Sedne si naproti mně a její oči sjeli k mému hrudníku, jakmile uviděla Nikolajův řetízek tak se na mě ještě více usměje, přitáhne si mě k sobě a pevně mě obejme.
,,Takže to je to, co ti chtěl Adam dát." Řekne Freya a odtáhne se ode mě a ukáže na řetízek ,,Říkal, že ti něco chce dát, ale nevěděla jsem co, tak jsem byla zvědavá, a on ti dal řetízek od Nikolaje." Řekne překvapeně, ale následně změním téma na něco jiného.
,,Jak dlouho jsem byla mimo." Zeptám se ji a přitom si přejedu rukou, po svém obvázaném stehnu
,,Pár hodin, vystrašila si nás, párkrát jsi totiž přestala úplně dýchat." Řekne a mě samotnou to dosti překvapí.
,,Jak je to možné." Zeptám se ji a jenom doufám, že zná odpověď.
,,Netuším." Řekne a zakývá hlavou. ,,Ale Adam by měl, se všemi kdo zbyli, dorazit za dvě hodiny, všechno by nám měl vysvětlit." Řekne a mě zamrazí, když si vzpomenu, jak vypadal Adamův obličej.
Bože, jak na tom musí vypadat ostatní, nejspíše ještě mnohem hůře než Adam, můžeme se jenom modlit, aby mrtvých bylo hodně.
Freya mi pomohla vylézt z postele a převléknout se do čistého oblečení.
Noha se mi téměř zahojila a tak jsem si mohla sundat i ty ovazy, no bude tam jizva, ale co se dá jiného dělat.
Poté, jakmile jsem byla převlečená, jsme sešli dolů do společenské místnosti a tam jsme také spolu počkali na Adama.
A jak řekl, do dvou hodin opravdu přijel i s ostatními. Já a Freya jsem okamžitě vyšli ven. Ze třech aut vyšlo 15 Immortui.
,,Adame kde jsou všichni." Zeptala se Freya. Adam se k nám otočil čelem, jeho obličej byl už mnohem lepší, ale nesl stopy poranění.
Mezi všemi jsem hledala jednu osobu, Xandra. Když už jsem si myslela nejhorší, tak z posledních řad vykročil Xander.
,,Bože můj." Řeknu a skočím mu do náruče, kterou mi nastavil.
,,Mrtvý, nebo zajati." Slyšela jsem jak Adam odpovídá Freye, odtáhnu se od Xandera a podívám se na něj.
,,Jsi v pořádku, není ti nic?" zeptám se ho a on jeho zakývá hlavou, že ne.
Xander, najednou sklouzne pohledem k mému hrudníku a usměje se ,,Takže ti ho Adam přeci jenom dal." Řekne a přejede po něm prstem, poté ale zvážněl.
,,Spyrod je mrtvý." Řekne mi, a já nevím, jestli nad tou zprávou mám brečet nebo se radovat.
,,Počkat, to znamená že jsi nyní Nejvyšší." Řeknu mu a on jenom přikývne
,,Už to tak vypadá." Řekne
,,Půjdeme všichni dovnitř." Zavelel Adam a mi se dali do pohybu.
Všichni usedali na volná místa ve společenské místnosti, já si teprve všimla starodávných obrazů a různých soch.
Dům byl vlastně celý starodávný, a všechno co tu bylo vystavěno mělo hodnotu miliard dolarů.
Byly tu různé artefakty z různých koutů světa, ale pro Immortui tak starého jako Freya nic neobvyklého. Většinu z toho totiž co tu můžeme, vidět ji bylo darováno běh několika století.
Všichni byli usazeni na svých místech a jediný kdo z nás stál, byl Adam, a jeho velká a mohutná postava jenom více říkala, že on je tu Nejvyšší z Nejvyšších
,,Tak co se tam stalo Adame." Zeptala se ho Freya a prolomila tak ticho, které bylo v celé místnosti.
,,Zaútočila na nás organizace, nejspíše ta stejná, která útočila na všechny z nás podobu jednoho roku a víc. Byli to znalci, věděli přesně kam střelit, aby nás znehybnili a poté nás zneškodnili." Řekne Adam a všichni co tam byli jenom přikývli. Všimla jsem si, že někteří se drží za poraněná místa.
,,Ale jak je možné, že nás dokázali zranit smrtelně když nás probodl kus dřeva, ano vím, že dřevo nás dělá zranitelnějším a díky němu vnímáme bolest intenzivněji, ale nezabilo by nás to, jako některý." Řekne Avrel.
Adam na to jenom přikývne. ,,To ty granáty, které vhodili do místnosti po té raketě." Řekne Adama a podívá se nenápadně na mě. ,,Byla v nich látka, která nám zrychlila na několik hodin metabolismus." Řekne a já od něj odvrátím pohled. ,,Dokonce i v té raketě byla stejná látky, a proto udělala tolik škody na mrtvých."
,,Adame doufám, že to není ta látka, kterou si právě myslím." Řekne Lan, je to jeden z Adamových podřízený a taky jeden z mála který přežil.
,,Bohužel, ano. A nevím, jak k té látce přišli." Řekne, ale tentokrát se na mě nepodíval. ,,Protože pokud vím, tak kniha sv. Abraháma je celou dobu pod Morojskou academií ve státě Montana, v kterém má svoje sídlo Xander a Marie. Je to tak?" zeptá se nás.
,,Ano je, ale nikdo ji od tama nevzal." Odpoví mu Xander, který seděl vedle mě. Xander se na mě podíval a já mu pohled oplatila.
,,Tak už nevím, jak se k té látce mohli dostat." řekne už zoufale Adam a prohrábne si svoje vlasy. A hned jak to Adam dořekl tak se všichni začali dohadovat a překřikovat navzájem. Dohadovali se mezi sebou
Musím to říct, musím, jinak to nepůjde.
,,Vím kdo to udělal." Řeknu a při tom vstanu z drahého křesla. Všichni najednou ztichli a otočili se na mě. Všechny oči mě upřeně pozorovaly a jenom čekali až řeknu kdo to byl.
,,Byl to Viktor."...
Pokračování příště...
Prosím o komenty :D :D :D
Komentáře
Okomentovat