Všem co se poštěstilo a mají zítra prázdiny tak přeji ať si je náležitě užijete, a ti co mají tu smůlu a prázdniny už měli nebo teprve mít budou, přeji aby přežili školu :D :D :D
A tady je další povídka (Ne)Mrtvých, doufám že se vám bude líbit.
Další kapitolku Nájemný vrah přidám další týden
Dimitri
Jeli jsme zase společně autem, tentokrát bylo ticho, ale asi po několika minutách to ticho přerušila muzika.
,,Proč posloucháte takovou muziku, 70-90? Vždyť je přece teď mnohem lepší nabídka muziky, než je tato"
Řekne a téměř se mi vysmívala do očí. Jak já ji nesnáším.
,,Nelíbí se vám?" hraji si na gentlemana a svoje názory si nechávám pro sebe.
,,Ne právě na opak, v době kdy jsem se narodila já byla hudba ještě strašnější, ale stejně tyhle léta nebyla pro mě zrovna nejlepší"
No tuhle odpověď jsem vůbec nečekal.
,,V době kdy jste se narodila?, kolik vám vlastně je. No říkala jste, že jste zažila 2. světovou, takže něco přes sedmdesát?" zeptal jsem se, vůbec nevypadal jako by byla stará.
,,Vlastně jsem mnohem straší, nezažila jsem jenom 2. světovou, ale i 1. světovou"
No tohle jsem nečekal, takže kolik ji vlastně že je?
,,kdy jste se tedy narodila"
,,V roce 1776, když mě proměnili mi bylo 25 let, byl to rok 1801, stalo se to v Ilinois, tam jsem s rodiči bydlela. Žili jsme v takovém malém domě, uprostřed ničeho, v té době bylo plno strigojů, nikdo se nedožíval velkého věku, obzvláště dhampíři."
,,Jaké to bylo, ve vaši době, mezi moroji a dhampíry."
,,Popravdě mnohem lepší než je to dnes. Bylo plno dhampířích párů."
,,Počkat dhampířích párů já myslel, že je to zakázané" skočil jsme ji do řeči.
,,Houby zakázané, možná až teď ale do 19. století, mohli mít dhampíři volně svoje rodiny, děti"
,,Děti, vždyť to je nesmysl, dhampír a dhampíka mít společně děti nemohou" řeknu a podívám se na ni, dívala se před sebe, začínala být tma, a já v těch jejích očí viděl jenom hnědou, žádná zelená, ne jenom hnědá, ale to dělalo to světlo. Najednou se mezi stromy objevili poslední paprsky slunce a jí ozářily obličej, teď v jejích očí byla zase vidět ta zelená. Odvrátil jsme od ní zrak a dále se věnoval řízení.
,,Ne, kdo vám tohle prosím vás řekl, můžeme mít děti, a to dokonce snadněji než u párů dhampír s morojem. Jenom se musí přijít na správné dny" nerozuměl jsme.
,,Správné dny jak to myslíš"
,,Myslím že jak fungují ženské dny ti vysvětlovat nemusím že ne" řekne a při to m se směje. Ok taky jsme se musel zasmát. Rose se na mě podívala a potom zase odvrátila pohled, ale nechápu co to má znamenat, dalších deset minut bylo více méně ticho.
Sjel jsem ze silnice k odbočce na Academii sv. Vladimíra.
,,Zastav mi" řekne a já zastavím, byly jsme uprostřed lesa, který obklopoval Akademii. Rose otevřela dveře a vystoupila.
,,Nebojíš se, že na tebe zaútočí strigojové?" zeptal jsem se ji. Ona se na mě jenom usmála.
,, Máš o mě strach?" zeptá se a zvedne jedno obočí.
,,Ne" řeknu až příliš rychle na to aby mi věřila.
,,Ok, tak se zatím měj" řekne a zavře dveře, potom jenom vidím její siluetu, jak mizí v hlubokém černém lese.
Rose Po
Jakmile jsem byla v bezpečí domova, oddechla jsem si. Myslí mi vířili miliony vzpomínek na mého malého chlapečka, jak rostl, jak byl nádherný. Xander nebyl doma a tak jsem předpokládala, že šli společně s Ivanem na lov, proto jsem šla na vrch do pokoje.
Převlékla jsem se do normálního oblečení, červené tričko s dlouhým rukávem a volné černé tepláky. Potom jsem přešla do svého šatníku, jelikož tam nebylo jenom oblečení, ale také i velké bedny, v nichž byly schované věci, které jsem buď nechtěla, aby je někdo viděl, nebo já sama jsem neměla odvahu se podívat do těch beden.
Sednu si před jednu z beden a otevři ji. Z bedny vycházela vůně starých papírů a inkoustu. Byly to staré knihy, lépe řečeno byly to Nikolajovi zápisníky, čas od času jsem se do nich podívala a zjišťovala, co ho potkávalo přede mnou, a životem Immortui. Mezi jeho zápisníky, byly i pár mích, psala jsem od doby co jsem byla malá, otec řekl abych psala, aby uchovala každou vzpomínku jak v paměti, tak na papíře. Ty zápisníky byly dokonce jeden čas to jediné, co mi zbylo, ale postupem času se to zlepšovalo.
Vzala jsem do ruky jedno album, bylo staré ale pro mě velice důležité. Na první straně, byla fotografie svatby, její s Nikolajem, měla nádherné šaty, měli jsme malou svatbu, malý kostel a málo lidí, vlastně ne lidí ale Immortui. Vzali jsem se, 15 října 1851. Venku bylo nádherně, nebyla zima ale ani teplo. Možná kdybychom byly normální lidé, tak bychom se brali někdy na jaře, kdy květiny a stromy rozkvétají, ale my ne, my se museli vzít už v říjnu.
Další stránky, byly zaplněny fotkami, kdy jsme já a Nikolaj byly šťastní.
Měli jsme několik domů, v každém jsme bydleli, ale nyní mi zbyl po něm zbyl už jenom jeden.
Otevřela jsem další album, malý Pavel se na mě usmíval z fotky, potom Pavel a Nikolay. Po tvářích mi stékali slzy proudem a nemohla jsem je zadržet.
Když v tom někdo najednou zaklepal na dveře a vstoupil do mého šatníků, vzhlédla jsem k němu a zjistila, že je to Xander. Ten neotálel a šel rychle ke mně a objal mě.
,,Bože Rosemarie" řekne a utěšuje mě. Hladil mě po zádech a kolébal se semnou, jako já když byl Pavel malý a kvůli něčemu plakal.
Slzy jsem už neudržela vůbec a propukla jsem v hysterický pláč, Xander tam se mnou celou dobu seděl a utěšoval mě, až jsem se úplně neuklidnila.
,,Chybí mi, strašně moc mi chybí" řeknu mu
,,To mě taky Mar, ale hold, něco se nedá změnit, i kdybys sebevíce chtěla, on už být zachráněn nemůže ale Pavel ano, takže se budeme soustředit na to abychom ho přivedli domů, ukradneme tu knihu a všechno bude potom jako za starých časů" řekne Xander a přitom mě objímal a hladil po zádech.
,,Nic by nebylo jako za starých časů, Nikolaj tu nebude, a pokud dáme Victorovi tu knihu nezbyde tu už nikdo, kdo by nás chránil, kdo by nás udržoval na živu. Skončíme všichni mrtví"
Xander povdychl, nevěděl co má na to říct, a upřímně i já bych to nevěděla...
Pokračování příště ....
Prosím o komentíky :D :D :D
Komentáře
Okomentovat