Tady je další slíbená kapitolka. Doufám, že se vám bude líbit :D :D :D
O 8 hodin později
Podařilo se mi vytáhnout všechno, co my zabodly do těla, teda doufala jsem, že je to všechno, ještě jsem cítila, jak mi něco ve stehnech zdráždí kost, ale musela jsem to přejít.
Nešla jsem rovnou domů, ale moje chůze nabrala jížní část Montany. Bylo už světlo, když jsem dorazila na akademii sv. Vladimíra.
Dhampíři, právě prováděli pravidelné obchůzky kolem kampusu, střetli se pozdravili a šli zase dál, jakmile zašli za roh tak jsem vystartovala k dhampířím kolejím, věděla jsem, že tam nebude, tak jsem musela ještě několik kroků na strážcovkou budovu. Tam naštěstí žádná dozorkyně není. Vešla jsem opatrně do ní, bylo už světlo, takže to znamená, že všichni strážci mimo službu už jsou dávno v posteli a chrápou.
Přešla jsem k rozvrhu budovy a našla pokoj, co hledám. Rychle jsem tedy vyběhla schody do třetího patra a našla číslo 31. neobtěžuji se ani klepat, vtrhnu do jeho pokoje a zavřu za sebou dveře.
Spal na posteli, měl nahou hruď a jenom jsem se modlila aby nespal nahý. Vytáhnu svůj kůl kabátu, hrubou silou ho vytáhnu z postele a přitisknu ho na zeď a přiložím kůl k jeho krku.
,,Komu jste řekl o naších schůzkách" křiknu na něj a přitisknu více hrot kůlu k jeho krku.
,,Sakra" zaklel rusky
,,Tak komu jste to řekl"
,,Nikomu, zakázala jste mi to" řekne. Jeho srdce bylo zrychleně, ale to bylo šokem, ale jinak se jeho tep nijak nezměnil.
,,Do prdele" nadávala jsem si, a pustila ho
,,Jak jste se sem sakra dostala"
,,No nebylo to zrovna lehký, a děla jsem to naposledy" řeknu, jsem hodně naštvaná. Otočila jsem se k němu zády a snažila se to všechno vydýchat.
,,To je krev?" zeptal se najednou a ukázal na můj kabát a kalhoty. Já se musela podívat taky.
,,Jo měla jsem s někým schůzku, nemáte tu někde lékárničku a šití?" zeptala jsem se ho a on mi ji podal.
Sundám si kabát, boty a nakonec i kalhoty.
,,Počkat, co to děláte" ale jakmile měl výhled na moje nohy tak už radši nic neříkal.
,,Umíte se zašít sama?"
,,Byla jsem sestra ve válce, oproti tomu je zašívání brnkačka"
,,Vy jste byla sestra ve válce? Jaké"
,,2 světová, v tu dobu šla pravidla Immortal stranou a hodně z našich se do bitev zapojovalo a já se stala sestrou. Můj asi nehorší zážitek byl 7. prosinec 1941. Když Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor, v ten den…." Chtěla jsem to doříct jenom, že se mi vybavil on.
7.prosince 1941.
,,Roza, Roza" volal na mě Nicolaj, kolem byl zmatek, do nemocnice nesly zraněné, bylo jich příliš mnoho na to, aby se všichni mohli zachránit. Byla to nejhorší zranění, popáleniny, otevřené zlomeniny přeříznuté tepny, odstřelené končetiny. Rozhlédla jsem se a snažila se ho nehledat mezi raněnými, ale jakmile jsem ho spatřila jak dává někoho zraněného nějakému vojákovy. Ta jsem to neudržela a rozběhla se za ním.
,,Nicolaji" a skočím mu do náruče. ,,Zvládl si to, jsi na živu"
,,Nemohl bych tě tu přece nechat" a políbí mě na rty.
V tom jsem se ze snění probudila, po tváři mi stekla jedna slza
,,Děje se něco?"
,,Ne nic se neděje. Jenom mě překvapuje, jak mohl vědět, že jsem do toho zatáhla i vás" řeknu mu a zašiji si poslední ránu na nohou. Rychle si natáhnu na sebe kalhoty.
,,Neviděl vás náhodou někdo z těch vašich že semnou mluvíte"
,,Ne, nikdo tam nebyl, Ivan procházel celý obchoďák a nikoho neviděl, když jsem tam dorazila já tak jsem taky nikoho neviděla" řeknu mu a prohrábnu si vlasy
,,Co když to nebyl Immortal co mu donesl správu, co když to vyl někdo jiný"
,,Jako myslíte tím, že to mohl být člověk?" zeptám se ho a on jenom přikývl.
,,Ne nikdo z našich není tak blbe aby tohle udělal, teda kromě mě, Xandra a Ivana, my ale neměly navybranou" pak mi to došlo ,,On nemluvil o vás, ale Jouovi. Máte mobil" řekne a nechápavě se na mě dívá, ale nakonec mi ho podal.
Rychle jsem vytočila jeho číslo. Zvonilo to dlouho, začínala jsem se hodně bát, díky bohu že to zvedl a v pozadí hrála hlasitě muzika.
,,Díky bohu Joe "
,, Děje se něco?"
,,To ti vysvětlím potom, zatím nepřijímej žádná jiná těla jasný, všechno se posralo. Victor o tobě ví"
Na konci bylo ticho, jak jsem si myslela.
,,Kolik je to metrů dolů" zeptám se ho, ale jako by na tom záleželo.
,,Sakra jsme ve 3 patře, nemůžeš jenom tak skočit a navíc, kolem jsou strážci"
,,Máš lepší nápad?"
Jeli jsme spolu v jeho autě, nechápu jak dokázala že sme se nepozorovaně vytratili, teda ne přímo nepozorovaně, jeho viděli jak odjíždíme z academie.
,,Nechápu, proč mi pomáháte. Chtěla jsem zabít vaši rodinu" řeknu mu a dál sleduji cestu
,,Možná proto že jakmile se něco pokazí u vás, tak to znamená že se celá ta akce podělá a já se budu s vámi tahat ještě delší dobu než bylo v plánu"
,,Aha, no to dává smysl. Jenže to by se neopozdilo, spíše jenom urychlilo, Viktor jenom chce odstranit překážky, přesně jako před padesáti lety"
,,Co se stalo před padesáti lety?" zeptal se mě
,,Zabili Nicolaje, což byl ... byl… to je jedno" a setřu si opatrně slzu
,,Ta fajt" řekne a dál se věnuje řízení, za což jsem mu byla velice vděčná.
Zaparkoval před nemocnicí, a my okamžitě vyrazili do márnice.
,,Joe, Joe"
,,Jsem tu" ozval se hned hlas z jeho kanceláře. Rychle jsem vběhla do jeho kanceláře.
,,Díky bohu. Jsi v pořádku. Nebyl tu nikdo zvláštní? Jako myslím tělo"
,,Ne, byly to samý bouračky atd… Marie co se děje" zeptá se mě a nevím, co mu mám říct jako první.
,,Jde o to že přišli na to, že jsme v kontaktu. Někdo musel zjistit, že spolu komunikujeme. Řekl jsi někomu o nás, řekl jsi někomu, na čem pracuješ?"
,,Ne nikomu jsem nic neřekl, pokud vím tak před několika lety jsi mi tu vyhrožovala, že pokud někomu něco řeknu, bude to stát mojí rodinu život" vyklopí. Do prdele, to neměl říkat.
,,Počkat, vám taky vyhrožovala rodinou?" zeptal se ho Dimitri
,,Jo. A kdo sakra jste" byl rozrušený stejně jako já ale mě v hlavě právě kolovaly myšlenky, kdo nás mohl vidět....
Pokračování příště.....
Prosím o komentíky :D :D :D
Komentáře
Okomentovat