DRUHÁ ČÁST
D I M T R I
Rozin kůl, rychle jsem ho zabalil do kapesníku a schoval si ho do kabátu
Načal jsem zuřit, on si dovolil, mi ji ukrást přímo pod nosem. Za tohle ho zabiju.
Před domem se začali shromažďovat lovci, nejspíše je zavolali její strážci. Viděl jsem, jak oba dva jsou pomlácení a mají na krku stopy od kousnutí.
Začal jsem vidět rudě. Co nejtišeji a nejopatrněji jsem se dostal domů a začal můj hon na Alexandra.
Vystopoval jsem je snadno, jako by Alexander chtěl, aby je našel. Zamířil dolů do podzemí, myslí si, že tam bude mít větší šanci… on však zapomněl, že to já jsem starší a moje schopnosti jsou mnohem lepší než ty jeho.
,,Alexandře…" zavolám na něj naštvaně.
,,Ale, ale… kdopak si přišel pro svoji hračičku." Řekne. Roza ležela na zemi. Srdce ji rychle tlouklo a dech měla zrychlený. ,,Copak sis myslel, že s ní uděláš… proměníš ji?" řekne, viděl jak se na ni dívám ,,Moc dobře víš, stejně jako já, že umírá."
,,Buď zticha." Syknu na něj.
,,Zajímalo by mě, proč jsi ji ještě neproměnil… už dlouho cítím na tvé kůži její pach, už dlouho za ni chodíš, ovšem nevšiml jsem si na ni žádné kousnutí… ani jednou od ní neochutnal." Řekne a všiml si, stejně jaká já, že se Roza začíná probouzet. Jelikož byl Alexander mnohem blíže nežli já, dostal se k ní dříve.
,,Už ani krok, nebo ji rozpárám hrdlo." Alexander držel Rozu pod krkem a prodloužené špičáky příliš blízko jejího hrdla. ,,bože, jak úchvatně voní. Jak si to vydržel, neochutnat ji."
,,Dimitri?" ozvala se vyděšeně Roza… Trochu se zavrtěla nad Alexandrovým pevním stiskem a jak se trochu pohnula, zavadilo o jeho ostrý zub, který ji škrábl po kůži.
,,Opatrně…" řekne Alexander ,,Rosemarie" a Alexander ji stiskl ještě pevněji.
Nedokázal jsem nic dělat, byl jsem jako přikovaný k zemi. V sázce byl Rozin život a já ho
nechtěl ohrozit. Nemohl jsem udělat nějaké unáhlené rozhodnutí bez toho aniž bych ohrozil její lidský život.
,,Roza?" zaměřil jsem se na ni ,,Všechno dobře dopadne ano?" Viděl jsem v jejich očí odhodlanost, zmatek ale i strach.
,,Dimitri, neříkej ji něco, co není pravda."
Roza sebou škubla a díky Alexandrovým špičáků, jí po krku začala téct její krev.
Více jsem zpozorněl… ucítil jsem její krev.
,,Ale notak, neděl hlouposti." A pak olízl její krev. ,,Taková škoda že jsi ji neochutnal, taková úžasná chuť." A vtom zabořil své tesáky do jejího hrdla a Roza vykřikla bolestí.
V tom jsem však vystartoval proti němu a odtrhl Rozu od Alexandra. Po bradě mu stékala její krev. Alexandra jsem strhl na zem, tak že jsem na něm obkročmo.
Odhalil jsem své tesáky a hrozivě na něj zavrčel. Pak jsem s ním začal tlouct o zem, hlavu měl rozbitou, ale už začalo rychle hojení, proto jsem rychle z kapsy od kabátu vytáhl kůl zabalený v kapse.
Kůl si našel cestu k jeho srdci, jako by, se ve mně zase probudil ten starý dhampír.
Ještě chvíli jsem nad ním obkročmo seděl. Poté jsem rychle vytáhl kůl z Alexandrova mrtvého těla. Stříbro mě začalo pálit v rukou, bez ohledu na bolest jsem kůl strčil do kapsy a pospíchal k Roze.
Roza seděla opřená o stěnu a držela se za krk. Přes ruku se ji prodírala její rudá krev.
,, Zacelím ti ty rány." Řeknu ji. Roza se na mě zvláštně podívala, ale nakonec odtáhla prsty od krvácející rány. co nejrychleji jsem přemístil ústa k její ráně, ale jakmile se mi do úst dostala její chuť, začal jsem sát. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou jsem ucítil, jak po mě Roza sápe rukama a mluví na mě. Ryhle jsem se vzpamatoval, olízl ji dvě ranky a zacelil je tak.
,,Moc se ti omluvám."
,,Není za co." Řekne. Rychle jsem si ji vzal do náručí a šel s ní na povrch.
,,jen díky mě tě našel, určitě to řekl ostatním, nenechal si to pro sebe, kdyby náhodou ho přemohl a zabil ho… chtěl mít pojištěno, že budu trpět…"
Roza se zatřásla zimou, políbil jsem ji na čelo… celá jen hořela. ,,Bože, Roza…"
,,To je v pořádku… jen mě odveď domů…"
Pospíchal jsem, co nejvíce jsem mohl. Ovšem nebylo to tak lehké, musel jsem vyhnout všem strigojům, kteří začali znovu lovit a lovcům, kteří ještě zůstali a lovili.
,,Tvoje hruď, slyším tvé srdce." Řekne mi, když měla přitisknuté ucho na místě, kde je srdce. Ano, taky jsem to cítil, ovšem teď jsem se staral o Rozu a i přes tlukot srdce jsem stále měl schopnosti strigoje.
Jakmile jsem se dostal k domu, bariéru jsem překonal, aniž bych musel něco udělat.
,,Musíme tě dostat do studené lázně." Řekl jsem ji.
,,Ne, Dimitri… nemá to cenu, horečka mě sužuje celý týden… marně s ní bojuji… svůj boj jsem prohrála, nech mě jít."
,,Ani náhodou Roza… já co když tě proměním."
,,Ne." Reagovala okamžitě ,,nechci."
,,Ale byli bychom spolu… jen my dva…"
,,Ale viděla bych své milované umírat, otce, sestry dokonce i nevlastní matku… nikdy bych už nesměla na slunce."
,,Byla by to jen malá oběť za život."
,,Dimitri… já tě miluji, ale nechci prožít život jako strigoj…"
Jen jsem přikývl a se slzami v očích ji políbil do vlasů.
,,Já tebe také miluji."
Kolíbal jsem Rozu v náruči v posteli a zpíval ji písničku, kterou mi kdysi zpívávala máma. Roza mě svírala svou rukou kolem mého zápěstí, její stisk postupně ubíral na síle.
Najednou jsem si uvědomil, co mám v kapse.
,,Roza… chci abys věděla, že kamkoli půjdeš ty… půjdu i já…" vytáhl jsem stříbrný kůl… necítil jsem žádné pálení, nic nepříjemného. Jen mě chladné stříbro studilo do prstů.
,,Nedělej to." Řekla slabě, ale už na pokraji sil.
Neposlechl jsem ji, zamířil jsem špičku ostří na hruď. Chytl jsem Rozinu dlaň do té tvé a nechal jsem ji uchopit kůl. ,,Našel jsem někoho, kdo mi pomohl zase cítit… chci být s tebou… na vždy." Dívali jsme se jeden druhému do oči, v těch její očích bych se dokázal okamžitě ztratit.
Vlasy se ji neposedně kroutili kolem obličeje a její tvář byly trochu načervenalé. Byla to ta nejkrásnější a nejúžasnější bytost, jako jsem kdy potkal.
Spojil jsem naše rty a zatlačil na kůl. Necítil jsem žádnou bolest, jen ji. Jak ji rukama pomalu sklouzávala z mého zápěstí a jak ji tělo začalo ochabovat.
I já cítil, jak jsem čím dál více slabší. Když jsem naposledy otevřel oči, spatřil jsem poslední východ slunce, který se prodíral nad budovy velkého města.
Nádherné barvy se odrážely od stínů a vytvářily nepopsatelné obrazce.
Pomyslel jsem na svoji rodinu, jak je znovu uvidím… myslel jsem na domov a na ty které miluji.
Pak i já našel zasloužený klid
O několik hodin později, je na střeše objevil Ibrahim, který se zrovna vrátil ze své cesty. Zpráva o unesení jeho dcery se k němu rychle donesla.
Jakmile však konečně dorazil domů, byla mu sdělena nová informace.
Ibrahim nemohl uvěřit tomu, co mu pověděli, musel se přesvědčit na vlastní oči.
Našel je v její posteli. Neznámý muž držel jeho dceru v náručí… čelo měl opřené o to její. Své rty měli tak těsně u sebe. Polibek smrti.
,,Ne… ne." Přispěchal k dceři a pohladil ji po už studené tváři.
Teprve teď si všiml, že muž má v hrudi zabodnutý její stříbrný kůl.
Vůbec nechápal co se tu dělo v jeho nepřítomnosti.
Dimitri s Rose byli pohřbeni spolu, poté co Ibrahim zjistil pravdu s Rousiného deníku. Dokonce mu napsal i dopis. Vše se dozvěděl a respektoval tak i všechna její přání.
Zde odpočívají Rosemarie Reen Mazur
1895-1916
a Dimitri Nikolay Belikov
1743-1916
Duše které si i přes obtíže jejich odlišností, našli správnou cestu k tomu druhému.
Komentáře
Okomentovat