,,Kdepak jsi byl Dimko?" zeptala se mě Taša, když jsem přicházel do domu.
,,To tě nemusí zajímat." Odvětil jsem ji a zamířil jsem na schodiště, ovšem ona mi byla v patách.
,,Cítím z tebe dhampíra… ženu, krásně voní, nechtěl by ses podělit o svůj úlovek?"
,,To rozhodně nechtěl…"
,,I ostatní si začali všímat, té zvláštní vůně, která tě doprovází už několik týdnů, oni se tě ptát na svolení nebudou…"
,,Děkuji za informaci Natašo, a teď běž za svým pánem… v tomto domě nejsi vítána." Řeknu a zmizím z jejího dohledu a slov. Ovšem to co mi právě řekla Tasha, mě vyděsilo. Bezpochyby si toho už ostatní všimli, ale o Rozu se dělit nehodlám. Ona je moje, její osobnost je v něčem jiná, s ní si připadám jinak, lidštěji.
Nataša měla ovšem pravdu, její pach uvízl na mém těle… většina strigojů, by okamžitě dostala hlad, mě její vůně uklidňovala a touha po krvi se spíše zmírnila.
Musím se převléknout a vyrazit na lov… jinak to nepůjde, musím se dostat z té agónie… už z té holky šílím.
Vyhlídl jsem si několik mladých mužů, obtěžovali dívku, asi ve stejném věku jako byla Roza… nečekal jsem ani vteřinu a zaútočil na ně. Zabil jsem všechny 4, ale pro krev mi stačili jen dva.
Zbytek večera jsem se potuloval po městě, sledoval lidi, jak se pohybují po prázdných chladných ulicích. Ani nevím jak, ale znovu jsem se ocitl u domu, který patřil Mazurovi. Stan, kde Roza spala, byl ve tmě. Zaposlouchal jsem se do zvuků a uslyšel její srdce, bilo moc rychle a její dech bych zrychlený.
Něco bylo špatně, cítil jsem to. Rozběhl jsem se k rohu zahrady, kde na sloupu v kupuly byl jeden z osmi kůlů. Obrana byla silná a posílená… žádný strigoj by proti ní neměl žádnou šanci, přesto jsem to však risknul.
Bolest, která se mi vryla do kůže, byla nesnesitelná… pokaždé, když jsem tohle dělal, nebylo to tak hrozné, protože obrana byla oslabená, nyní byla ale nová a velice silná.
Znovu jsem se zaměřil na Rousino srdce. Bolest byla najednou pryč a stejně tak i obrana domu. Kůl mě po chvilce začal pálit do ruky, ale to nebylo podstatné. Rychle jsem přeskočil zeď, vrátil kůl zpět na právoplatné místo a vydal se za Rozou.
Roza ležela v posteli a spala, ovšem nebyla v pořádku. Rychle jsem k ní přispěchal a opatrně jsem se dotkl její čela, přesně jako to dělala moje matka.
,,Ty celá hoříš." Řeknu si potichu pro sebe. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale horečku musím každopádně srazit. ,,Co by udělala máma." Z domu se ozvalo pár zvuků, někdo byl určitě na stráži, to mě ovšem teď moc netrápí. ,,Led… na horečku je dobrý led."
Jít do domu, byl asi hloupý nápad, ale lepší možnost tu nebyla. Strigojí rychlostí jsem se dostal do kuchyně, led tam ovšem nebyl, pak jsem vysokou rychlostí prozkoumal celý dům… až jsem ho našel ve sklepě, kde byl dostatečný chlad, aby neroztál… ovšem chladněji jak venku tu rozhodně nebylo.
Rozdrtil jsem několik kusů ledů, zabalil je do kusů látky a pospíchal zpět nahoru za Rozou.
Pořád spala, ale jakmile se ji dotkl studený kus ledu, leknutím se probudila. Byla vyděšená… téměř jaká já.
,,Celá hoříš… musíme ti srazit teplotu."
,,Dimitri." Řekla chraplavým hlasem a chtěla ještě něco říct, ale když jsem ji přiložil kus ledu na boky a břicho, začala popadat dech.
Přiložil jsem kus látky, v níž byl led, Rous na krk, nohy, ruce a čelo. Celá se třásla zimou… proto jsem ji zakryl přikrývkou a sedl si vedle ní a čekal.
,,Za chvilku bude dobře." Řeknu ji a dotknul se její ruky, byla stále teplá.
,,Trvá to moc dlouho Dimitri." Odpoví mi a podívá se na nebe. Všiml jsem si, že všechen led roztekl a obklady byly teplé.
,,Nezabírá to."
,,Ne." Rouse zavřela oči a já slyšel, jak se snažila zpomalit tep jejího srdce… chvilkami to zabíralo… potom ale zase ne. Už nějakou dobu, takhle ležela a já se rozhodl si lehnout vedle ní.
,,Co když v dávných časech, nebyli na obloze nebyli žádné hvězdy, co když hvězdy nejsou tím zač je považujeme…" řekne potichu, okouzlujícím hlasem. ,,Co když jejich svit, který dopadá na zem, není světlo vzdálených sluncí, ale světlo křídel, duší, kteří se proměnili v anděly… Svému osudu nikdo z nás neunikne Dimitri… ani já a ani ty."
,,Mluví z tebe horečka." Řeknu ji a dále jsem pozoroval spolu s ní hvězdy.
,,To je možná pravda…" řekne a následně se ke mně otočila hlavu. Já udělal to stejné a jakmile se naše oči střetli, jako bych cítil moje srdce bít. Byl to zvláštní pocit, po dlouhé době, jsem něco pocítil. Byl to strach, že ji ztratím.
Více jsem se k ní přiblížil a prsty jsem se dotkl jejich rtů. Na dotek byly horké a krásně jemné.
Neodolal jsem… naklonil jsem se k ní blíže, nejdříve jsem nasál její vůni a pak se jemně dotkl jejích rtů, těmi svými. Sotva by to někdo nazval polibkem, ale jakmile se spojili moje studené rty s těmi Rousinými, bylo to něco nového. Cítil jsem její překvapení a trochu i strachu, ale ten se stranil hned, jakmile jsem ji znovu políbil. Tentokrát to byl krásný, jemný a hluboký polibek. Pohladil jsem ji dlaní po rozpálených lících a nakonec se odtáhl.
Její teplo, zůstal na mých rtech, bylo to něco neuvěřitelného. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Roza se na mě usmála.
,,ty oříškově hnědé oči ti sluší více, než ty červené." Řekne najednou Roza a mě tím zaskočila, jak mohla vědět, jaké jsem měl oči před proměnou.
,,Co prosím?"
,,Tvoje oči Dimitri… jsou hnědé."
Komentáře
Okomentovat