Tak a tady je poslední slíbená kapitolka. Přeji pěkné počteníčko :)
D I M I T R I
To bylo poprvé za dvě stě let, co jsem uslyšel tlukot vlastního srdce. Bylo to něco neuvěřitelného… ani jsem nevěděl, že je to možné.
Ovšem nevěnoval jsem mu moc pozornosti. Mojí starostí bylo srdce Rozy.
Celou noc jsem poslouchal srdce Rozy, bál jsem se, že přestane být. Byla ke mně přitisknutá zády k mé hrudi. Já ji objímal kolem prsou a boků. Hlavu jsem měl zabořenou v jejich vlasech, které se neposlušně kroutily na všechny strany, a do plic jsem nasával tu její ohromnou vůni.
Postupem času, když se blížilo svítání, jsem pocítil, jak se zase měním. Srdce se mi zastavilo a už jsem zase nepotřeboval dýchat. Byl ze mě zase strigoj, ovšem něco mi přeci jen zůstalo.
Roza se vzbudila, když jsem uvolnil sevření mého objetí a vyprostil tak její tělo.
,,Musím jít lásko." Řeknu ji do vlasů a políbím ji na čelo.,,Za chvíli bude svítání…"
,,Dobře…"
Začal jsem se natahovat pro své oblečení. Mezitím co jsem se oblékal, Roza si také navlékla noční košili.
Jakmile jsem si oblékl i dlouhý kožený kabát, přistoupil jsem k ní a pevně ji chytil do náruče.
,,Děkuji za dnešní noc… už dlouho jsem se necítil tak živý… miluji tě." Řeknu a políbím na její měkké rty, poté do vlasů. ,,Doufám, že jsem ti moc neublížil."
,,Ze začátku mi to bylo nepříjemné, ale potom to bylo úžasné." Řekne mi do hrudi a moje tělo se zase rozehřálo štěstím.
Byl to nový, ale příjemný pocit.
,,Pokud to bude možno… vrátím se zase v noci."
,,Dobrá."
Políbili jsme se na rozloučenou a poté jsem se vydal do bezpečí sídla.
Ovšem někdo mě sledoval, bezpochyby to byli lovci, jakmile jsem ucítil jejich pach, opět se mi dostala strigojí tvář. Musel jsem jen doufat, že neví o mě a Roze.
Trochu jsem je potrápil ve městě, kde jsem je nakonec také i setřásl. Všude byli lidé a tak jsem se v davu rychle ztratil.
Do sídla jsem se dostal brzo… sídlo bylo velice živé, všichni lítali kolem a něco řešili.
,,Filipe, co se děje." Zavolám na něj, když šel kolem.
,,Lovci začali napadat sídla… musíme se stáhnout do podzemí… sídlo je téměř vyklizeno, uzavři si ložnici a vše si schovej… bezpochyby zavítají i sem, musí to tu vypadat opuštěně." Řekne mi a já pomyslel na Rozu. Pokud se všichni musíme stáhnout do podzemí, Roza bude bezmocná. Bůh ví, jak dlouho bych tam musel zůstat… co když budu pryč a ji mezitím zabije horečka…
,,Dimitri… sbal si ty věci."
,,já nemohu… Roza."
,,Kašli na ni… je už stejně mrtvá… a teď si běž sbalit ty své věci… sejdeme se ve sklepě." Řekne a použil moc.
Prokleté strigojí pouto… Filip je stvořit mého stvořitele, když použije tuto moc… všichni ho musí poslouchat. Včetně mě, i když opravdu nerad.
Sídlo bylo vyklizeno téměř okamžitě.
Každé významné sídlo v New York, má ve sklepení tajné tunely do podzemí, které vede do mnoha tunelů po celém městě. Tohle tajemství jsme si uchovali, žádní lovci o tom neví.
Jeto jedno z mála věci co se nám podařilo uchovat. Ty chodby vedou pod celým městem, člověk by se v nich lehce ztratil. Ovšem ten s nosem strigoje, se nemůže ztratit.
R O S E
Když Dimitri odešel, najednou ve mně zela prázdnota… usnout se mi už dále nepodařilo a tak jsem se šla schladit do lázní a umyla jsem pozůstatek mé čistoty.
Služebnictvo ještě nebylo vzhůru, a jelikož jsem nechtěla, aby spatřili, co se událo v mé posteli, raději jsem prostěradlo sama sundala a povlékla nové. Špinavé jsem dala do ostatní prádel, takže nebylo možné určit, komu to patří.
Celý den probíhal normálně, zašla jsem na čaj k Vasilise Dragomírové. Po smrti jejích rodičů a bratra, řídí celý dům a firmu. Nedávno se i provdala za Christiana Ozeru. Vypadá, že je s ním velice šťastná.
Strávila jsem tam celé odpoledne, a jelikož to bylo jen pár bloků od našeho domu, nebylo potřeba, abych si brala kočár. Troufla jsem si jít sama, bez doprovodu. Navíc bylo světlo a strigojí útok nehrozil. Tu noc se Dimitri neukázal. Určitě se skrýval. Lovecké skupiny opět vyrazili v plné síle do ulic.
Další den se konala schůze dhampírů, které vedla první lovecká skupina. I já jsem se jí konala, chtěla jsem slyšet co je nového a podobně. Bylo příjemné se opět setkat se starými přáteli. Pozvala jsem je na oběd a poté zůstali i na večeři.
Bohužel i tuto noc Dimitri nepřišel. Snažila jsem se na něj nemyslet, abych si nepřipadala sama, ale myšlenky jsem nedokázala udržet. A tak to bylo i další tři dny…
S každým ránem jsem se probouzela s horečkou, ne pokaždé se mi ji podařilo úplně snížit.
Dnes jsem celý den měla horečku… procházela jsem se po chladném domě, všude byla otevřená okna do kořán. Lukas a Amanda se mě snažili hlídat na každém kroku.
Hodinu jsem strávila v studené lázni… konečně to zabralo. Podařilo se mi ji srazit.
Už téměř se suchými jsem se vrátila do svého stanu na střeše, když jsem ucítila závan známého chladu.
,,Dimitri?" otázala jsem se nadšeně a otočila se za upřeným pohledem.
Postava stála ve stínu v koutě tak aby mu nebylo vidět do tváře. To nebyl Dimitri.
Pomalu jsem se posouvala k nočnímu stolku, kde jsem měla položený kůl.
,,Kdo jste…" zeptám se ho. Postava se pohnula a vystoupila ze stínu. Byl to strigoj. Rudé oči na mě upíraly pohled a zkoumali každý centimetr mého těla. Pak do nosu nasál vzduch.
,,Omamná vůně." Řekne a rychle se ke mně přiblížil.
,,Kdo jste."
,,Dimitriho přítel, ale kdyby zjistil, že jsem tady, asi by mě zabil." Řekne, sklonil se k mému hrdlu a nasál mou vůni. ,,Celý týden jsem cítil tuhle opojnou vůni… nechápu proč se Dimka nepodělil, už jen z tvé vůně se mi prodlužují špičáky… nechápu, jak mohl přestat."
Když mě do rukou zastudil chladný kov kůlu, pevně jsem ho stiskla a zaútočila. Podařilo se mi ho zasáhnout a udělat mu obrovský šrám přes celý obličej. Strigoj bolestí zakřičel, v tom ale vyrazil proti mně. Nestačila jsem dostatečně reagovat a ztratila jsem vědomí.
D I M T R I
Dnes jsme začali opouštět podzemí… podle zvědů lovci ulovili mnoho z našich, ale byli to jen ti, kteří byli bez pána nebo skupiny, které se neschovávaly. Jakmile měli lovci dostatek zabití, začali se pomalu stahovat.
Naše sídlo bylo celé prozkoumané, naštěstí zamaskování fungovalo.
Během pohybu v podzemí jsem většinou král s Filipem šachy, nebo četl, dokonce jsem od Filipa zjistil pár informací. Po dvou dnech v podzemí, mě začal pozorovat Alexander. Byl to podivín, patřil Filipovi. Alexander je brutální, své oběti většinou mučí a užívá si jejich bolest a strach, než je zabije.
Byl jsem o sto padesát let starší než on, ale přesto vůbec neznává autoritu. Proto jsem mu dal také za vyučenou a pohrozil mu.
Když jsme se dostali z podzemí, ztratil se jako první. Hodně z nás šlo na lov… i já nebyl výjimkou. Chtěl jsem se nejdříve nakrmit, že se vydám k Roze. Tak strašně jsem se na ni těšil, až její teplé tělo vtáhnu do své náruče.
Když jsem se dostal k jejich domu, už teď jsem poznal, že je něco špatně. Neslyšel jsem ji… neslyšel jsem její hlas, srdce dech, nic.
Rychle jsem vklouzl do její stanu na střeše. Nebyla tam. Cítil jsem její pach, ovšem byl tu pach i cizince. Alexander, ten bastard. Na zemi jsem našel pár kapiček krve… bylo to Rozy krev.
Z DŮVODŮ VELKÉMU POČTU ZNAKŮ, JSEM BYLA NUCENA TEXT ROZDĚLIT NA PRVNÍA DRUHOU ČÁST :)
Komentáře
Okomentovat