A máme tu konec... trochu delší než jsem předpokládala, ale myslím že se vám bude líbit.
D I M T R I
Neměl jsem od Rose žádné zprávy, napsal jsem ji několik e-mailů ale neodpověděla mi na ně. Po několika dnech jsem se začal trochu obávat… V televizi jsem sledoval každé zprávy, které se týkali vojenských jednotek nasazených v od Iráku až po Afriku. Nejhorším na tom bylo, sledovat ta čísla. Kolik bylo vojáků zabito, zraněno, nezvěstných a pokaždé když jsem dostal od Rous e-mail nebo když jsme si volali, věděl jsem, že je naživu a nic se ji nestalo.
Teď jsem však měl strach, potřeboval jsem vědět, jestli je v pořádku. Sotva jsem v klidu stál a hlídal královnu. Po nekonečné službě mě konečně přišel vystřídat jiný strážce.
Doma jsem neměl už sílu na nic… sotva jsem došel domů, dal si sprchu a na ještě malou chvilku usedl ke knížce. Mezitím jsem si zkontroloval e-mail. Nic, dokonce ani na mobilu nic.
Četl jsem si asi hodinu, když najednou někdo zabouchla na dveře. Vůbec jsem nevěděl, kdo to teď může být. Bosky a v domácím oblečení jsem šel otevřít pozdnímu návštěvníkovi. Když jsem otevřel dveře, čekalo mě veliké překvapení.
Roza stála na prahu mého domu a usmívala se na mě. Byla převlečená do normálního oblečení a u sebe velký batoh s taškou.
,,Pane bože." Řeknu a rychle ji obejmu. Svoji silou jsem ji zvedl do vzduchu a zabořil svůj obličej do jejího záhybu na krku. Roza mě silně objala kolem krku.
,,Strašně moc jsi mi chyběl…" řekne Roza a slyšel jsem v jejím hlase trochu slz.
,,To ty mě taky Roza… ani nevíš jak…"
Ještě nějakou dobu jsme se spolu objímali, poté jsem ji však pustil na zem, abych se ji mohl podívat do očí. Oba dva jsme je měli zalité slzami.
,,Jsem strašně rád, že jsi tady." Řeknu a ani jsem nepočkal na její slova. Musel jsem ji políbit. ,,Tak strašně jsem se o tebe bál… myslel jsem, že jsi mrtvá."
,,Moc k tomu nechybělo." Řekne a tentokrát políbila ona mě.
,,Pojďme dovnitř." Řeknu, vzala její tašku a batoh ze země a nechal ji, aby prošla dovnitř do mého bytu.
,,Doufám, že nevadí, že jsem tě tak náhle přepadla, ale myslela jsem si, že by bylo příjemnější strávit dovolenou tady než na základně."
,,Rozhodně mi to nevadí… jsem rád, že tady jsi." Řeknu… přiblížím se k ní ze zadu a obejmu ji. Nemohl jsem uvěřit, že za mnou přijela. Když jsem ji ze zadu objal, lekla se, ale poté si uklidnila. ,,Jak ses sem dostala." Zeptám se ji a políbil ze zadu na krk.
,,Zfalšovala jsem dokumenty… podle papíru jsem lovkyně, která sem přijela za přítelem." Řekne a já se nad její vynalézavostí musel jen usmát.
Roza se ke mně otočila čelem a věnovala mi jeden ze svých měkkých polibků.
Naše oblečení brzy skončilo na zemi a my dva v posteli. Chvilku nám trvalo, než jsme se po dlouhé době odloučení nabažili jeden druhého… ale po několika hodinách jsme společně leželi v náručí toho druhého. Zadýchaní a unavení.
Následující dny byly velice náročné… Rose špatně spala, všeho se lekala. Měl jsem strach, aby si něco neudělala, když já nebyl doma.
Po několika dnech kluci zjistili, Eaddi a Mason, že je na královském dvoře.
,,Roza… jsem doma." Zavolám na ni. Roza byla v kuchyni a zrovna si vařila horkou čokoládu. ,,Mám pro tebe překvapení." Roza byla zvědavá jako malá holka. Jakmile uviděla kluky, hrníček v ruce, div neupustila.
,,Rose Hathaway." Řeknou oba zaráz. Roza k nim pospíchala a oba dva zároveň objala. Byl to veselý den… Roze se o několik čísel zvedla nálada, byla opravdu šťastná, že si může popovídat se svými starými přátel a kluci na tom byli stejně.
Ovšem štěstí vystřídal hněv… Vasilisa se nějak dozvěděla, že Rose je na Královském dvoře a proto byla předvolána ke královně. Rose se to vůbec nelíbilo a jen pomyšlení, že by se s ní musela vidět. Ji vháněl hněv do očí.
,,Připravil jsem ti uniformu… podle zákona musíš byt před královnou v uniformě… jedna ze známých mi jednu půjčila… možná ti bude trochu volnější."
,,To je dobrý… já uniformu mám" řekne a já uviděl modrou uniformu s hvězdami, oceněními plus čepice." Chtěl jsem ji na to něco říct, ale věděl jsem, že s ní stejně nepohnu. Roza je hodně tvrdohlavá
,, Dobře…"
Zavedl jsem Rozu přímo před komnaty královny… upoutávala hodně pozornosti se svou vojenskou uniformou.
,,Hodně štěstí." Řeknu ji, políbím ji na rty. První vejdu já a hned za mnou ona.
,, Vaše výsosti… Rosemarie Hathaway, jak jste považovala."
,,Děkuji strážce Belikove… nechte nás o samotě prosím… všichni ven." A jak královna zavelela, všichni na slovo opustili místnost včetně mě.
Nejdříve tam bylo ticho, potom se ozvala hlasitá hádka. I za zavřenými dveřmi, bylo slyšet, co si ty dvě povídají.
R O S E
Stála jsem tam před ní v pozoru… chovala jsem se přesně jako voják, kterým jsem také byla.
,,Bože můj… jsem ráda, že jsi tu… strašně ráda tě vidím." Řekne a já se jí podívám do očí. Jedna má část, ji chtěla skočit do náruče a obejmout ji, ale ta druhá křičela, aby co nejdříve vypadla, co nejdále od ní. ,,Změnila jsi se."
Lisa měla na sobě, drahý bílý kostýmek, který ukazoval jak moc je hubená. Vlasy mě vyčesané s jemný make-upem. Vypadala dobře, více žensky. Už to nebyla ta 17 dívka, s kterou jsem utekla, ale žena. Byl to spousta let, téměř už jedenáct let a za ta léta se toho hodně změnilo. Ani jedna jsme nebyli stejné.
,,Proč jsi mě nechala hledat."
,,Rose…"
,,No tak… řekni pravdu… je to jedenáct let… mohla jsi mě kontaktovat už mnohem dříve… proč zrovna teď." Něco tu nehrálo.
,,Před rokem a něco, jsem začala najednou cítit tvé pocity… skrz naše pouto, jako by bylo oboustranné."
,,A co jsi cítila."
,, Smutek, bolest… hodně bolesti, selhání, zlobu a další… jednou jsem dokonce viděla tvýma očima… měla jsi noční můru, chtěla jsem tě nějak vzbudit, ale jak jsem křičela sebevíc, nedokázala jsem to…"
,,Tvoje moc roste…"
,,A s ní i má temnota."
,,Samozřejmě… co sis myslela, narůstá v tobě, protože ji už dávno z tebe nečerpám, naučila jsem se naše pouto oddělit, abych nemusela snášet tvé emoce s temnotou… a protože jsem tě odstřihla, začala se v tobě magie hromadit společně s temnotou, ale stejně si naše pouto našlo cestu jak se spojit." Řeknu ji a zatnu ruce v pěst, poté jsme je povolila a uvolnila i tak své tělo.
,,Rose… mrzí mě, co se stalo… všechno."
,,Tak tobě to mrzí? To by mělo… protože to kvůli tobě jsem zůstala v lidském světě, když si pro tebe přišli… Ty jsi neskončila na chladné zemi, uprostřed ničeho, sama, bez peněz, bez ničeho. To kvůli tobě jsem musela spát na ulici, brát jakoukoliv práci, která mi byla nabídnuta… to kvůli tobě zemřelo pět dobrých vojáků a můj věrný přítel… a tobě to mrzí… Sakra to by mělo…"
,,Nemysli si, že ty jsi to měla snadné… i já jsem to měla těžké…"
,,Co jsi měla těžké… vzali tě zpět na školu, vdala ses, máš děti, stala si se královnou… řekni mi, co jsi neměla snadné…" křičeli jsme na sebe.
,,nemysli si, že jsem se nepokoušela, aby vzali zpět i tebe, ale prostě to nešlo… byla jsi dhampírka, která utekla."
,,A kvůli komu jsem asi utekla… nezapomněla jsi náhodou na nepatrnou část, kdy jsi mě ty donutila."
,,Rose! Nezapomeň s kým mluvíš… jsem tvá královna."
,,A ty nezapomeň, že nežiji v tvém světě, nejsi má královna… řídím se podle lidských pravidel… složila jsem slib bránit lidstvo proti terorismu, ne proti strigojům."
,,Jsi dhampírka."
,,Jsem voják americké armády"
A s tím jsem opustila její kancelář. Všichni dhampíři stáli za dveřmi, bezpochybně slyšeli celý náš rozhovor, mě to však bylo jedno.
D I M I T R I
Po návštěvě u královny, byla Rose hodně naštvaná. Vzal jsem ji do tělocvičny, kde si vybila zlost na mě a na figuríně. Po dlouhé době, také uchopila zase do ruky kůl. Nebyla tak špatná… avšak přesto byl znát její trénink u armády.
Plynula nějaká doba a krátila se doba její dovolené, už ji volala armáda o nástupním datu do služby a mě v tu dobu napadla na první pohled naprostá hloupost.
,,Vezmi si mě." Oznámím jednou u večeře. Roze málem zaskočilo sousto.
,,Co prosím?" optala se mě znovu. Já vytáhl z kapsy u kalhot krabičku.
,,Vezmi si mě." A krabičku jsem otevřel. Nebyl to sice zas velký kámen, ale hodnotu měl.
,,Já vím, že je to narychlo a že je to možná…"
,,Ano… vezmu si tě."
A tak jsme se týden nato brali v malém kostele. Rose narychlo sehnala otce a já svou rodinu. Byl to malý obřad, který byl vykonán na rychlo. Farářovi zrovna vypadl jeden termín svatby a tak jsme se rozhodli.
Matka byla nejdříve trochu naštvaná, že jsem ji Rozu nepředstavil už dříve, ale po pár dnech Roza její srdce dokázala obměkčit. Za to u Abe jsem si nebyl zas tak jistý, jestli mě nehodlá podpálit.
,,Řekni Belikove… máš rád lov? Znám jednu chatu v Montaně… je hodně daleko od civilizace… uprostřed hor."
,,Tati… Dimitri s tebou lovit nepůjde ani náhodou… stačí, jak jsi promlouval do duše Jacobsovi a Tylerovi…"4
,,Ti dva si ale vyhrožování zasloužili"
,,Dimitri ovšem ne."
Roza byla tatínkova holčička a dokázala s ním divy. To dopoledne jsme si řekli své ANO. Líbánky jsme měli jen týden a to ve známém domu na pláži.
Když jsme se loučili na letišti, myslel jsem si, že ji asi nepustím.
,,Prosím tě… buď opatrná…"
,,To já jsem vždy…"
Rose byla během mise zraněna, několikrát ji postřelili. Zavolali mi to uprostřed noci. Roza ještě na rychlo doplnila informace o našem manželství. Ten telefonát mi málem zastavil srdce. Roza se však po několika měsících vrátila naprosto zdravá, jen s několika jizvami navíc.
Dostala více volna na rehabilitace. Oba dva jsme tedy toho volna plně využili a navázali na druhé líbánky.
Po dvou letech, jsem se odstěhoval z Královského dvora, kde jsem také přestal pracovat pro královnu jako její hlavní strážce. Místo toho jsem vzal místo v ochrance Ibrahima. Rose to trochu šokovalo, ale já a Abe jsme si docela rozuměli a plat byl dokonce o trochu vyšší než u královny. Neměl jsem se špatně.
Rose ještě několik let sloužila, prodloužila si službu. Když mi to jednou řekla, když jsme si volali, myslel jsem si, že ji asi zabiju. Avšak podle jejích slov, válka pořádně začala až teď a její zkušenosti a dovednosti jsou potřeba.
Začal jsem nenávidět armádu, protože mi ji pokaždé na šest měsíců vzala. Nemohl jsem ji mít u sebe: objímat, líbat, milovat se s ní.
Z armády odešla v roce 2008 po Appově výsluze a do konce života Appa bydlel s námi.
Pořád jsme nebyli tak staří na pořízení dětí, ale jelikož jsme oba dva byli dhampíři, tak biologicky nebylo možné počít dítě a tak nás napadla adopce. V dampířím světě je hodně dampířích sirotků, chvilku to sice trvalo, ale nakonec jsme konečně mohli u nás přivítat našeho syna. Thomas měl tři roky, když jsme si ho vzali do naší péče.
Čekalo nás náročné období, ale společně jsme ho zvládli. Nakonec jsme si adoptovali ještě další dvě děti, chlapce jménem Jonathan 2 měsíce. A jelikož Roza chtěla holčičku, tak jsme si po pár letech adoptovali i roční děvče Sofií.
Matka byla ze svých nových vnoučat naprosto unešená. Všechny děti milujeme jako by byla naše vlastní a jelikož to byly dhampíří dětí, poslali jsme je do prestižní školy v Rusku. Kde jsem také studoval.
Po několika letech všechny naše děti vyrostly a nechaly jsme je, aby si zvolily vlastní cestu. Thomas a Sofií si vybrali cestu strážce, Jonathan však nastoupil do armády k SEALs.
S Rozou jsme se ve stáří usadili v Rusku a byli tam až do konce naších životů. Naše děti měly děti, často s námi s vnoučaty jezdili. Ovšem nikdo nežije věčně, moje milující Roza mě opustila ve věku 78 let. Až do jejího posledního výdechu jsme ji milovat… já ji následoval jen rok poté.
Oba dva jsme měli skvělé životy, nikdy se to ovšem nevyhnulo bez hádek a pár rušnějších chvil. Přesto jsme spolu zůstali a milovali se až do konce naších životů.
A máme tu konec této povídky.
Povídka má 68 stran a 20 049 slov.
A samozřejmě ji nezapomeňte ohodnotit, děkuji za to že jste byli pozorní čtenáři a skvělý komentátoři. Moc všem děkuji za vaše komenty k povídce. :) :)
Komentáře
Okomentovat