Po dalších sto letech, další kapitolka. Takže, měla jsem v plánu udělat toto jako poslední kapitoku, jenže to bylo až moc veliké a nevlezlo se mi to tu, takže to mám rozfázované. :)
Ticho prolomilo cvaknutí a následně rozběhnutí celého mechanismu.
,,Ten zvuk se mi vůbec nelíbil." Řekne Dimitri a přitom se trochu třásl.
,,Mě taky ne." Cítila jsem menší zachvění, jak mechanismus uváděl do pohybu stroje, které jsme nemohli vidět. Nejednou do místnosti začalo proudit litry vody.
,,Nádhera, nějaký jiný plán jak se nechat zabít?!" Rozčílil se Dimitri na mě.
,,Jak jsem to asi měla vědět." Okřiknu ho a Knihu života jsem zavěsila za řemen od mých kalhot. ,,A nekřič na mě, snažím se přemýšlet."
,,No bezva." Řekne a rozmáchne rukama, oba dva jsem začali hledat nějakou únikovou trasu, ale byli jsme tu jako v pasti, a místnost se začala rychle plnit vodou.
,,Jediná cesta je nahoru." Řeknu a ukážu, na několik kamenných oken.
,,Než se tato místnost naplní vodou, utopíme se…"
,,Umíš plavat… tak nezmatkuj! Já nezemřu, dokud neuvidím svého syna." Řeknu
Netrvalo dlouho, a celá místnost byla zaplavené, oblečení nás sice táhlo ke dnu, ale dokázali jsme se dostat ven.
Díky jedu, který mi koluje mým oběhem, jsem měla co dělat abych popadla dech. Voda v plicích mi znemožnila dýchat.
Najednou mě chytli čísi ruce a vytáhli mě na vzduch. Po pár zakašlání jsem vypudila vodu z plic a opět se nadechla.
,,Myslím že jsem měl právo zmatkovat, oba dva jsme se mále utopili." Řekne Dimitri s ostřejším hlasem.
,,Díky tobě ale ne… dlužím ti." Odpovím mu unaveně.
Únava na mě šla rychle, možná proto že jsem byla zraněná.
,,Tak jo, musíme okamžitě zastavit krvácení, jinak vykrvácíš… ale kde to k čertu jsme." To bylo jediné, co jsem slyšela, než jsem upadla do tmy.
Probudila jsem se v prázdné místnosti, byla noc a Dimitri musel mít určitě službu. Cítila jsem jak mi neustále tepe v rameni, takže to znamenalo, že mi jed pořád koluje tělem. Nevím, za jak dlouho moje tělo jed vyplaví, ale určitě to nebude za 12 či 24 hodin. Ten jed byl mnohem starší a účinnější.
Na noční stolku, vedle postele, ležel můj mobil. Měla jsem knihu, takže jsem nemusela na nic čekat.
,,Mám knihu… kde můj syn…"
,,V bezpečí… všechno má svůj čas Marie… ještě dnes uděláme předání."
,,Kam mám přijet."
,,Nikam jezdit nemusíš, my přijedete k tobě, ještě dnes večer uděláme předávku. Tvůj syn za knihu a Marie, nic nezkoušej, jestli něco zkusíš tak svého syna už nikdy neuvidíš." Řekne a mě při jeho slovech zamrazilo.
,,Kdy a kde."
,, S tím se netrap, moji lidé pro tebe přijdou." A tím byl hovor ukončen.
Bála jsem se kohokoliv kontaktovat, abych tím neztratila svého syna. Proto jsem po sobě zanechala dopisy. Moc dobře jsem věděla, jak dnešek skončí a proto jsem na posteli zanechala svoji závěť s dopisy na rozloučenou.
Jakmile jsem měla vše připraveno, na dveře mého pokoje někdo zaklepal. Ještě jednou jsem překontrolovala dopisy, poté si vzala bundu a medailonek a otevřela dveře.
Hned za nimi stáli dva vysocí muži, kteří bez pochyby patřili svému pánovi. ,,Posílá nás náš pán, Glek." Jen jsem přikývla na souhlas a šla s nimi a v rukou knihu.
Vedli mě k severním hranicím, kde bylo zaparkováno několik aut, z nichž jakmile jsem před nimi stanula.
,,Knihu." Řekne Viktor a jeden z chlapů za mnou mi ji vytrhl z rukou, neměla jsem šanci… vůbec.
,,Kde mám syna."
Viktor si knihu prohlížel ze všech stran a pak k ní přivoněl. ,,Víš co je zvláštní na této knize?"
,,Ne."
,,je udělána z kůže tisíců Immortui." Poté pokývl na jednoho ze strážců , který stál u auta. Ten auto otevřel a z něj vyšel chlapec. ,,Pavlovi se nic nestalo…" řekne a jakmile jsem ho spatřila málem jsem se rozbrečela.
,,mami." Řekne Pavel nevěřícně, v tom se za mnou rozběhl a já mu nastavila náruč. Klekla jsem si na kolena a roztáhla svou náruč. Jeho ručičky se mi omotaly kolem krku a ho svým mateřským medvědím obětím přitáhla k sobě ještě blíže.
,,Stýskalo se mi." Řekne mi do ucha.
,,To mě taky miláčku, to mě taky." Řeknu a po tvářích mi stékaly slzy. Ani nedokážu popsat jak šťastná jsem byla, že jsem ho opět mohla svírat v náruči.
Vstala jsem ze země a Pavla stále držela za ruku, , když v tom se najednou ozval výstřel. Mým tělem projela ostrá bolest.
Pavel sebou leknutím škubnul.
Z druhého auta násilím vytáhli Ivana, Xandra v puse měli roubík a ruce za zády svázané. ,,Tyhle dva jsme našli, jak kují pikle, proč jsi mě Marie neposlechla" jenže já nebyla schopna slov. Chytla jsem se za břicho a jakmile jsem ji odtáhla uviděla jsem na své ruce krev.
,,Víš vždycky jsem tobě a Nikolajovi záviděl, milovali jste jeden druhého a mohli jste mít rodinu. Víš že jsem tě kdysi miloval, miloval jsem tu tvoji bojovnost, když jsem si tě bral každou noc." Řekne a já myslela, že každou chvíli asi omdlím. ,,Pavle." A pak Viktor k mému synovi natáhl svoji ruku. Můj syn se nejdříve podíval na mě a pak na Viktora, který se na něj usmíval. Pavel k němu vykročil.
,,ne, ne." Jenže jsem neměla dostatek sil, abych tomu zabránila.
,,Vždy jsem toužil po synovi." Řekne a vzal Pavla za ruku.
,,Ne prosím ne, vždyť je to můj syn… ne prosím, prosím, je to jediné co mi po Nikolajovi zbylo."
,,Promiň Rosemarie…" řekne a podruhé vystřelil, slyšela jsem jak Pavel a Xander něco zakřičeli. Já ovšem jen cítila, jak ze mě vyprchává život.
Dimitri Po
Musel jsem jít zkontrolovat Rose, jak je na tom, když jsem odcházel, ještě spala, ale myslím si, že už by mohla být vzhůru.
Když jsem však otevřel dveře, byla pryč, místo ní na posteli leželo několik obálek s vytrženou stránkou z knihy, která ovšem byla taky pryč.
Na vytržené stránce ležel vzkaz
Zanes to Vassilise, ona už bude vědět co dělat.
To bylo vše a tak jsem se řídil jejími pokyny. Princezna byla sama a jakmile jsem ji předal kus pergamenu, jen se na mě trochu vystrašeně podívala ale nakonec si jen sedla na postel a četla, co na pergamenu stálo.
Během toho co jsem byl u princezny, jsem se snažil sehnat Ivana a toho Xandra, ovšem ani jeden mi to nebral i přesto že jsem volala z Rousiného telefonu, který nechala vedle obálek. Poslední možností byli bratři, Benjamin a Zachariáš. Objevili se u princezny do pár minut, jak se zdálo, měli více informací ohledně té vytržené části.
,,Kde je Rose." Zeptal jsem se Zachariáše
,,To nevím, nemůžeme naší paní najít, dokonce ani pány Xandra a Ivana."
,,Vypařili se."
,,Nemyslím si, kdyby paní chtěla odjet akademie, určitě by mi o tom pověděla."
,,Pokud to ovšem nebylo na rychlo."
,,Ne, paní tohle nikdy neudělala." Odpoví mi a byl si určitě jistý, že by jen tak neodjela bez toho aniž by něco řekla.
,,Tak tedy…"
,,Pozor, tohle je pro hlášení pro všechny dhampíry ve službě i mimo službu." Ozvalo se z vysílaček, kterou má u sebe povinně každý strážce. ,,Nejedná se o cvičení, opakuji nejedná se o cvičení… severozápadní bariéra byla prolomena … Přemístěte všechny morojské studenty do sklepení… Tohle není cvičení. Všichni dhampíři na svá místa."
,,Víte moc dobře, že to není napadení strigojem."
,,Ovšem že vím."
,,Viktor si přišel pro knihu…Roza…"
Lidičky děkuji za vaši trpělivost, no ještě to se mnou budete muset nějakou dobu takhle vydržet. Pravdou je, že mám omezený přístup k internetu a když už se k němu dostanu, radši píši domů, nebo Skypui. Mám vás moc ráda lidičky. Jen aby jste věděli, ve volných chvílích kdy mohu totálně vypnout, pomalu ale jistě vymýšlím nová pokračování Nájemných vrahů a Between two worlds. Ještě dva měsíce a budu doma, potom bych se vám měla plně věnovat. :)
Komentáře
Okomentovat