Doufám že se vám to bude líbit :D
Někdo pořád střílel, nevědělo se kdo a odkud, bylo to jenom z velké dálky. To bylo jasný.
Všichni strážci se schovávali za věci, tak aby na ně odstřelovač nemohl, jenom že to bylo prt platné, jako by dosáhl kamkoliv. Bylo to profesionál a musel mít vojenskou, zbraň, žádná jiná by nedokázala jenom tak prostřelit ,,neprůstřelné" sklo.
Ame kryla Mazura svým tělem tak aby ho nemohl zastřelit, jenom že se mu to nějak povedlo, schytal jednu kulku, ale naštěstí jenom do noky a tak že není v ohrožení života. I přes protesty jejího těla převrátila stůl na bok tak že udělala zábranu střelci. Tím že převrátila stůl, spadl na zem i počítač, něj něco vypadlo, vypadalo to jako malý pamětní čip. Ten pozná na první pohled.
Ame si ho nepozorovaně vzala, naštěstí se v tu dobu na ni nikdo nedíval, měli plný ruce práce s odhalením kde ten smrad je. Proto využila situace a utekla.
Nebylo to nic těžkého, všichni strážci co zbyli, se zabývali situací, co se odehrávala v kanceláři. Nebylo nic těžkého jim proklouznout, když se jim jednou pokusila vyhnout, vstoupila do výslechové místnosti, kde měla všechny svoje zbraně.
,,Super" řekla si a všechny pobrala a už ji nebylo.
Jakmile byla dole, čmajzla nějaké auto, no bylo celkem luxusní, takže se jenom modlila, ať to není auto nějakého vraha. Cesta byla náročná, a snažila se vzpamatovat z té ztráty krve. Ztratila možná tak půl litru až litr a půl. Museli zasáhnout tepnu, hodně to krvácelo. Nemotorně zaparkovala auto, tak kde bylo volné místo a vystoupila. K domu to měla asi 500 metrů, jakmile byla ve svém bytě, tak málem zakopla a spadla.
Odložila všechny svoje zbraně na stůl a bylo ji jedno že nějakou z nich poškodí, upřímně ji to bylo hodně jedno. Ona byla teď jenom ráda, že je mimo toho všeho a že žije, a taky možná že plán vyšel, uvidí co je v tom čipu, ale asi něco důležitého, když to skrýval tak důkladně.
Odložila ten čip na stůl hned vedle počítače a potom se nějak došourala k posteli, kde měla lékárničku. Jestli do dvou hodin Chikaro nepřijde, mohla by vykrvácet.
Sundala si oblečení a nechala si jenom na sobě podprsenku a kalhotky+ volné kraťase.
Vytáhla několik gáz a přiložila si je na ránu a zalepila, tu ránu vepředu si zašila, ale tak nemotorně, že by to potřebovalo zašít znovu. Rána už nekrvácela, nějak se ji to podařilo zastavit, naštěstí. Když se uklidnila ze všeho to stresu, zašla si do kuchyně pro vodu, aby doplnila tekutiny. Vypila několik skleniček čisté vody a jednu si napustila a šla si sednou s ní ke stolu k počítači. Zapojila čip do počítače a otevřela jediný soubor, který byl v čipu. Byli v něm poznámky, milion poznámek, fotky měst, škol a dokonce i lidí. Byly to mladé holky od šesti let do dvaceti let. Těch fotech jich bylo snad milion.
,,Buď je Mazur pedofil, nebo…" ani to nedopověděla, protože narazila na další fotky, ale tentokrát byly její. Většina fotek byla z Japonska, v době kdy musela mít asi tak 15 let. Většinou na fotkách byla jenom v kimonu, ale zajímalo by ji, kdo to vyfotil, protože to bylo v jejich sídle, do něhož se dostanou jenom členové Yakuzi.
Ame si musela odpočinout, proto vysunula číp a strčila si ho do podprsenky. Dobrá schovka ,,Když chceš něco schovat, nech to na očích". Ze stolu se zbraněmi si vzala jednu svoji zbraň a dala do ní plný zásobník a odešla do postele.
Ještě než se úplně zavrtala do peřin, zkontrolovala mobil. Měla dvě zprávy a asi 4 nepřijaté hovory od Chikara.
Otevřela první sms.
,,Az dorazis domu dej vedet, jestli vubec zijes. Musel jsem naléhavě odjet do Japonska, promiň" přečetla si SMS. Ta druhá obsahovala stejný skoro stejný obsah. Jenom mu letmo odpověděla, že je v pohodě a že jde spát.
Z klidného spánku ji vytrhl nějaký zvuk. Ani se nestihala podívat na alarm, do bytu vtrhlo několik ozbrojených lidí. Pravděpodobně to byly nájemní vrazi od Zmeji. To nebylo moc pěkné, ona ho zachrání a on ji chce zabít. Jak typické, nemohli si vybrat lepší den pro zabíjení?
S jejich likvidací měla problém, byla zraněná, a proto ji každý pohyb dělal problém.
,,Jeden dole, další tři zbývají" řekla si potichu a trochu se zasmála, ale úsměv ji z tváře zmizl, když zaregistrovala dalšího člověka, který přišel, tentokrát to ale byl Belikov.
,,Za co mě bože trestáš" řekla, stejně ji nikdo neslyšel.
Chvilka nepozornosti si vyžádala svoji daň, jed z těch tří ji udeřil do rány, jak jinak, začala znovu krvácet. Ame vydala bolestivý sten. Střelila jednoho z nich přímo do srce, skácel se dolů mrtvý. Když chtěla, zabít dalšího tak ale nebylo koho, všichni byly už dole, tedy až na Belikova.
Ame tomu vůbec nerozuměla, proč ji sakra pomohl. No jo, aby ji mohl zabít sám a potom se chlubit svému šéfovy že ji zabil. Namířila na něj zbraň, ale on hned zareagoval a zvedl ruce.
,,Hej, hej, ne. Nechci ti ublížit" řekne.
,,Jasně, a to ti mám jako věřit?"
,,Proč bych je asi tak zabíjel. Kdybych chtěl, abys byla mrtvá tak bych se nenamáhal a nezabíjel tady tyhle" a ukázal na mrtvoly. ,,Hele vím, že mi nevěříš…"
,,To máš pravdu"
,,Ale prosím jenom mi nech ti pomoc"
,,Proč by si mi měl pomáhat. Nic od tebe nepotřebuji."
,,Ne? Bez mé pomoci tu za chvilku vykrvácíš"
řekne, jelikož na zem dopadali kapky mé krve, která mi stékala po zádech.,,Nebuď blbá a nech si pomoc"
,, Dobře, ale všechny zbraně co máš na ten stůl" řeknu mu a ukážu na stůl se zbraněmi.
,,Ok, Ok" řekne a začne vytahovat zbraně. Měl u sebe jenom jednu střelnou zbraň, jinak všechno to byly nože.
,,Teď ty" ukáže na její zbraň. Neměla na vybranou, jeho pomoc potřebuje, i když si to nechce přiznat. Před jeho očima vytáhla zásobník a dala ji na stůl.
Jakmile tak udělala, tak ani jeden se neuvolnil, ještě tu byla možnost, že na ní zaútočí pěstmi, ale on to neudělal.
,,kde máš lékárničku" zeptá se ji. Otočí s k němu zády, čekala útok, ale nic. Dřepla si a do rukou vzala lékárničku a podala mu ji. ,,Dík". Belikov byl mladý muž, měl na sobě kožený kovbojský kabát a pod nim černé oblečení, jeho oči byly hnědé stejně tak jeho oči, byl hodně vysoký, ale Ame na tom taky nebyla tak špatně, ale i tak metr 75 a metr 95 je trochu rozdíl.
Nepřestala ho sledovat, každý pohyb co udělal, sledovala. Odložil si svůj kabát na židli a tím odhalil několik modráků, nejspíše po útoku s ní.
Nejdříve ji odlepil gázu ze přední rány, nad ní se usmál.
,,Co je tu k smíchu" zeptala se ho.
,,Jenom, zašívala ses asi sama že?"
,,Máš s tím problém?"
,,Ne jenom se to bude muset udělat znovu, jinak ti to špatně sroste a bude tak celkem velká jizva"
,,Jizvy mi nevadí, aspoň mi říkají, že jsem udělala chybu, a člověk se z chyb učí" řekne mu. Belikov se na ni jenom díval.
,,Dobře 47"
,,Rose"
,,Co prosím?"
,,Mé jméno. Říkej mi Rose" vážně to řekla, po x letech, řekla svoje jméno někomu cizímu.
,,Dobře, Rose" a to rose zdůraznil. ,,Pěkné jméno, to ti dali rodiče?"
,,Nejspíš"
Po chvilce mlčení a ošetřování její přední rány Belikov promluvil.
,,Možná bychom měli jít do koupelky"
,,Proč"
,,Je to blíže k umyvadlu, a taky bych ti potřeboval tu zadní rány vyčistit dezinfekcí a zašít, protože předpokládám, že tu zašitou nemáš" odůvodnil svoje slova.
,,Dobře" přikývla. Vzala sebou lékárničku a odešla do koupelky, hned za ní byl Belikov a vzal sebou židli. Dal ji před umyvadlo se zrcadlem. Dal ji tak, že si na ni Rose musí sednout obkročmo.
Belikov si stoupnul za ní a začal se věnovat jejím zádům, tedy jenom té ráně a Rose ho nepřestala sledovat v zrcadle. Belikov nejspíše vycítil její pohled a podíval se také do zrcadla, jejich pohledy se na chvilku střetli, poté rychle oba dva odvrátili zrak.
Belikov cítil to teplo, to které sálá z jejího nahého těla. Měl nutkání pohladit každou jizvu, kterou měla na zádech, bylo jich pár, ale když se to stalo tak museli být hluboké. Celou dobu na něj koukala, bylo vidět, že mu hodně nevěří.
Udělal poslední steh na ráně a pom ji zalepil velkou gázou.
,,Děkuji" řekne mu ,,Teď ty" řekne mu. To ho vykolejilo.
,,Prosím?"
,,Tvoje zranění, a neděl že žádné nemáš" řekne mu. Viděl mu to na očích, potichu trpěl. Nejdříve na ni chvilku hleděl, jako jestli to myslí vážně, a po té půl hodině co na ni zíral, si konečně sundala tričko a tím ukázal Rose jak má vypracované svaly. Ani jeden gram tuku, paže, prsa, břicho, dokonce i záda byla samý sval. Bylo to až k neuvěření.
Poté si všimla, střelné rány na paži. Belikov si také sednul na židličku, až se pod jeho vahou trochu zanaříkala. Rose se tomu trochu zasmála.
,,Něco k smíchu." Zeptal se ji, oplatil ji to, ale měl také nepatrný úsměv na rtech.
Bez dalších slov mu zašila ránu na rameni a zalepila mu to.
,,Jak jsi vůbec věděl, kde jsem" prolomila ticho. Rose odložila nůžky do lékárničky a položila je na umyvadlo.
,,To auto, který jsi vzala je moje" řekl se vtipem.
,,Aha, sorry Belikove, promiň, ale potřebovala jsem se dostat nějak ven, tvoje auto bylo první na ráně, tak jsem si ho půjčila"
,,V pohodě, jo a když už ti říkám křestním, tak já jsem Dimitri Belikov, ale stačí jenom Dimiri" řekne a natáhne ruku. Rose ji s úsměvem přijme ,,Rosemarie Kiroshi" řekne svoje Japonské jméno, na které byla zvyklá. ,,Těší mě" řekne Rose
,,I mě těší. A ohledně toho auto, nech si ho, třeba jako dík, že jsi zachránila šéfovy život. Ale jak ho znám tak sám ti poděkuje" dořekne to, a Rose chtěla protestovat. Dimitri ji ale vrazil kličky do ruky a tím ji zarazil, aby to odmítla. ,,Abys nemusela spojovat drátky." Řekne se smíchem a Rose se tomu uměje.
Společně zaplatili, odtáhli 4 mrtvoli do Dimitriho auta, aby tady nemuseli hnít.
,,Dík, za to že jsi mi pomohl, i za to auto i za ty mrtvoli"
,,Není zač, když budu potřebovat zase něco já, ozvu se"
,,Nemáš ani můj telefon"
,,neboj myslím, že když jsem tě dokázal najít díky GPS kde bydlíš, tak myslím že najdu i tvé tel. Číslo"
,,Jo, jasně, ale pohla jsem ti ušetřit práci s hledáním" Rose tomu zasmála, a nevěřila, co právě vypustila z pusy. Vážně to řekla? Vážně mu nabízela svoje číslo, co to sakra do ní vjelo.
,,Dobře" a tím to bylo, už mu ho prostě dát musí.
Rose napsala na kousek papíru její tel. Číslo. A on zase to svoje. Dimitri si ho dal do kapsy, a předpokládala, že hned při první příležitosti ho někam zahodí.
,,Tak dík za to číslo" řekne ji Dimitri a s tím odejde.
Pokračování příště....
Prosím o KOMENTY.... byla bych vám vděčná
Komentáře
Okomentovat