Omlouvám se že jsem tu další kapitolku nedala dříve, ale na snowboardu jsem si zlomila ruku no a tak trochu se mi píše hodně blbě, tak mi to trvalo mnohem déle než jsem si myslela.
Omlovám se i za to jestli tam budou někde překlepi, ale jak jsem už zmínila se zlomenou rukou se píše hodně blbě. :D
Takže doufám že se vám bude líbit, i s menším zpožděním :D
Ame doma byla až večer, ještě se totiž stavila na Rudém náměstí, když už byla v Moskvě. Sice musela milionkrát přestupovat, ale stálo to za to, za ten úžasný pohled na zapadající slunce, které vrhalo poslední paprsky na chrám Vasila Blaženého, ten měla nejvíce ráda z Rudého náměstí.
Popravdě, domů se dostala až v noci, byla už hodně velká tma, nyní vycházeli ze svých děr mafiáni.
Ve vlaku nebyla skoro ani noha, jel s ní kluk, max 18 let, byl opřený o tyč a četl si nějakou knihu, potom naproti ní seděla starší paní, a pár holek, které vypadají jako ku*vy.
Ame poslouchala muziku a před sebou měla též knihu, byla její oblíbená. Japonská kniha, v níž byl napsán příběh o 47 roninech. V Japonsku ten příběh znají skoro všichni, je to známý příběh, ale nikdo ho nezná lépe než Ame nebo její adoptivní otec.
Knihu objevila, když ji bylo asi osm let, v tu dobu číst japonsky neuměla, takže ji tu knihu předčítal buď otec, nebo strýček. Jakmile se naučila číst japonsky, četla si v ní sama.
Ame došla do svého bytu, ani se neobtěžovala rozsvítit světlo. Foťák odložila na stůl, hned vedle stolu se zbraněmi. Zašla hned do koupelny, vyvlékla si oblečení, položila no umyvadla společně s nabitou jednou 22. No jo vždy si aspoň jednu bere.
Vlezla do sprchy a užívala si dlouhou sprchu, na zem dopadalo několik kapek krve, protože se ji tím teplem otevřela stará rána, byla to rána od kulky, byla zašitá, ale stehy se ji potrhali, když jela do Ruska. Ve sprše byla do té doby, než nepřestala téct teplá voda.
Jakmile byla hotová, zabalila se do ručníku, vlasy nechala volně spadené, dělá ji dobře, když z nich ještě kapala voda jí na záda.
Jakmile vyšla z koupelky, věděla že je něco špatně, její pozornost upoutal její alarm, místo toho aby svítil zeleně, blikal červeně, někdo narušuje její soukromý čas. Nesnášela, když po ni někdo šel během jejího volna, jelikož za jeho zabití dostane jenom malou částku peněz. Vždy se optá, jestli na něj nebyla vypsána nějaká odměna a pokud jo tak si pro ni zajde a pokud ne tak je na ultimátum nasraná a nedokážete s ní mluvit dalších několik dnů.
Věděla, že narušitel nemohl být její sousedi, jelikož čidlo bylo v oblastech, kam rozhodně nechodí.
Vzala svoji zbraň z koupelky, zhasla v ní a stoupla si tak aby měla dobrý výhled na dveře, tak aby ji nepřekáželi věci ve výhledu nebo v dráze kulky. Na chodbě uslyšela pohyb. Útočník se ani neobtěžoval zaklepat tak jako to dělají někteří magoři. Někdo otevře, neviděla ho, jelikož chodba byla taky tmavá.
Osoba zavřela dveře, jakmile to udělala Ame vystřelila, rovnou dvakrát.
Jednu kulku útoční odrazil, ale tu druhou už nedokázal v čas vykrýt a škrábla ho do ramene.
,,Au" zanadával útočník ,,Sakra Ame to vážně musíš střílet, pokaždé když se vidíme?" Byl to hodně známí hlas.
,,Ty debile jeden" Ame rozsvítila světlo, Chicaro se držel v ruce katanu a krvácela mu paže, byl oblečený celý v černé a vyzbrojený a na zádech měl svůj černý kufr.
,,Ty si debil, copak jsem tě neříkala, abys měl aspoň rožnuto na chodbě?"
,,Jasně, je to moje chyba že" zeptá se ji naštvaně.
,,Jo je to tvoje chyba, vždyť jsem tě mohla zabít"
Chacaro se rozesmál
,,Moc dobře víš kdo z nás dvou je lepší, mě by jsi nedokázala zabít" věděl moc dobře, že na Ame nemá, ale rád ji vždy provokoval
,,Ha ha ha, to si nemyslím" řekne a položí zbraň na stůl
Sice ještě před chvilkou na sebe mířili zbraněmi a stříleli, tedy jenom Ame střílela, ale nyní si padli do náruče.
,,bože můj, strašně si mi chyběl. Jak je to dlouho."
,,Nejméně dva měsíce" a potom vydal bolestivý sten.
,,Co rameno"
,,Pálí to"
,,Pojď zašiji ti to" řekne.
O deset minut seděli oba dva na posteli, Chacaro měl zašitou (pěkně) ránu, Ame se oblékla do volného oblečení.
,,Poslal tě strýc? Nebo otec" promluvila do ticha.
,,Sensei" byl to strýc, takhle jsme mu říkáme všichni, je to náš učitel, takže se mu tak říkat musí, i když
,,Pořád se o mě bojí a zbytečně" řekne, stoup ne si a přejde ke stolku ,,Myslí si, že něco provedu"
,,Zase. Ne nemyslí si to, jenom mě za tebou poslala pro to, abych ti dělal společnost a případně pomohl. Mám tu být s tebou do té doby, než to nevyřídíš nebo po mně nebudou chtít znovu na misi. Což se může stát celkem rychle, takže bychom si mohli pohnout."
Jakmile to dořekl, tak mu hodila foťák. Hned ho chytnul a projížděl fotky.
,,Má odstřelovače na každé zasrané budově okolo jeho. Pokud vrazím do budovy, tak mě zabijí už v přízemí"
,,Tak jak se chceš dostat do 75 patra, když se nedostaneš ani do 2"
,,Něco bych měla, ale líbit se ti to nebude"...
Pokračování příště...
Prosím o komentíky...
Komentáře
Okomentovat