Obyčejní Neobyčejní 6. Kapitola- Rozloučení

 

Na královském dvoře jsme zůstali mnohem déle, než bych Takahiro chtěl. Už to bylo šest dní od podání přestup a stále nebylo žádné vyjádření.

 

Sbalit si veškeré věci a poslat je letecky do Japonska, nám trvalo dva dny. Třetí den jsme prošli Královský dvůr, zašli na oběd i večeři. Čtvrtý den jsem Takahira přesvědčila, abychom si zašli do tělocvičny. Schválně jsem vybrala tu, u které jsem na 99% věděla, že Dimitri rozhodně nebude. Takahiro technika byla úžasná, ladná ovšem smrtící.

,,Nejsi tak špatná.“

,,Tak děkuji.“

,,Ovšem pokud u nás budeš chtít přežít, budeš se muset zlepšit.“ No, tak to jsem radši nekomentovala. V tělocvičně jsme strávili i pátý a šestý den. Sedmý den se objevil Adrian. Vyzvídal a bylo mu to tak trochu prd platný. Ze mě nic nedostal a s Takahira už tuplet nic. 

,,To na vás uvalili embargo nebo co?“

Adrian se zdržel celé odpoledne a během odpoledne taky přišlo předvolání.

,,Jsme předvolání na zítřek, na 10 h, oba dva.“ řekla jsem a podívala se na Takahiru.

 

Bylo asi 10 minut předtím, než jsme měli vkročit do kanceláře královny. Kdybych přecházela od jednoho k druhému moroji, královna by to nijak neřešila, jen podškrábla souhlas a je to, ale protože teoreticky odcházím z Královského dvora k ADS, tak to už byl trochu problém. Přeci jenom- ADS nespadá pod královnu a to se ji moc nelíbilo.

 

Morojka, která se tvářila, jako sekretářka královny nám dala pár rad. Oba dva jsme na sobě měli uhlazenou uniformu, já stále ještě oficiální uniformu dhampírů a Takahiro uniformu ADS. Uplé kalhoty, vysoké boty, bílá košile a na to vesta. K tomu u boku připnuté dva meče. Jeden kratší a druhý delší. Podle Takahiro slov, kratší meč si vysluhují dhampíři když udělají první oficiální zkoušku. Druhý meč, dlouhý neboli katana- ten si dhampíři vysloužili až po závěrečných zkouškách, až z nich jsou oficiální lovci. V některých rodinách se pré katany dědí po generace a každá katana má své jméno.

 

Byli jsme předvolání. Srdce jsem měla až v krku a dokud jsem nestála před královnou, v uších mi hučelo.

Společně se mnou a Takahirem, v kanceláři stála princezna Vasilisa a Dimitri – jako její strážce.

Nesměla jsem se na něj podívat, ale nešlo to. Naše oči se střetly a já se nedokázala odtrhnout. Donutila mě až královna když promluvila.

,,Strážkyně Hathawayová, byla mě a princezně předložena vaše žádost o oficiální přeložení do Asijské dhampíří společnosti, neboli také do ADS. Copak vy nechcete obnovit váš status strážkyně princezny Vasilisi Dragomírové?“ otázala se. Její pohled byl přísný a netušila jsem, jestli ji má žádost potěšila nebo pohoršila. ,,Od někoho jménem Akashi Serizava, jsem dostala dosti podrobnou žádost a důvod pro vaše přeřazení… Ovšem stále u nás vykonáváte trest a díky strážci Belikovovi, máte stále možnost po vypršení lhůty požádat o znovu obnovení strážcovského titulu u princezny Dragomírové.“

 

 

Lissa nevypadala, že by se jí tato možnost líbila. Nelíbila se jí vůbec představa, že bych byla její strážkyní. Zase. Jak ráda bych ji právě toto udělala, na truc se stala zpět její strážkyní.

 

,,Tak co nám k tomu řeknete, strážkyně Hathawayová?“

,,Vaše veličenstvo, ráda bych byla přeřazena pod ADS.“

,,Mohu se zeptat, co Vás k tomu vede?“

,,Především, to jsou osobní důvody Vaše veličenstvo, ale taky možnost se později přidat k loveckým skupinám, kterými jsem nedávno byla oslovena Vaše veličenstvo“

,,A co vaše pouto mezi princeznou a Vámi?“ otázala se královna

 

,,Je pryč.“ vložila se do toho Vasilisa ,,Přerušilo se, když jsem proměnila Dimitriho zpět.“

,,Zajímavé.“

 

Neřekla bych, že je úplně pryč, slabý vlásek jsem stále cítila, ale ne tolik jak na akademii. Už jsem do Vasilisi nemohla nahlédnout, ani ji brát její temnotu, jen jsem cítila že je, že existuje.

 

,,Takže vy s tím souhlasíte princezno Vasiliso?“

,,Ano.“ odpověděla rozhodně Vasilisa ,,Myslím, že strážkyni Hathawayovou tu nic nedrží.“

,,Já si ovšem dovoluji nesouhlasit.“ přerušil je tichým ale pevným hlasem Dimitri ,,Rose je výborná strážkyně, dobře jsem ji vycvičil, mohu říct, že se mi Rose i vyrovná. Myslím, že by bylo škoda strážkyni jako Rose držet v administrativě tak i přeřadit jinam. I když s princeznou Vasilisou nemáme stejný názor, tak já si myslím, že jako strážkyně princezny, by byla vynikající volba.“

,,Jenže vy do toho nemáte co mluvit.“ vložil se do toho Takahiro

,,Promiňte a kdo jste vůbec vy??“ otázalas Vasilisa.

,,Jmenuji se Takahiro Tayakoshi, a jsem tu jako oficiální zástupce japonské ADS.“ řekle Takahiro a uklonil se mírně jim všem.  Královna poklonu přijala a sklonila hlavu, něco jako ,,beru na vědomí, kdo jste, děkuji.“

 

 

,,Za mě, jsou vaše požadavky na přeřazení srozumitelné a akceptovatelné, takže pokud i princezna bude souhlasit. Berte jako vaši žádost za přijatou.“  řekne královna a následně přesune svou pozornost na princeznu

,,Přijímám žádost strážkyně Hathawayové.“ řekne a ani se na mě nepodívá, byla chladná. Úplná ledová královna

 

,,Děkuji vám Vaše veličenstvo.“

,,Veškeré potřebné dokumenty vám vyřídí hlavní strážce Harlet.“

 

 

Takahiro mě rychle vedl zpět do mého bytu, protože kdybych tam vydržela jen o pár vteřin déle, střetla bych se s Dimitriem, a to jsem nechtěla a Takahiro to poznal.

Veškeré vyřizování byla už rychlovka. Zpáteční let do Japonska nám letí už za pár hodin. Ben se v ranních hodinách stavil a předal mi veškeré dokumenty o ukončení a následného přeřazení. Rozloučil se semnou v dlouhém a pevném obětí.

 

Adrian a Christin přispěchali jen o pár minut po Benovi. Loučili se semnou dlouho, ale pré to nebylo naposledy, mají v plánu se mnou udržet kontakt na dálku. Mám jim volat a taky ho je pozvat k sobě domů.

Obrečela jsem to.

 

,,Opatruj se malá dhampírko.“  jeho objetí nekončilo, bylo pevné a odhodlané mě nepustit. Pustil mě jen proto, že se semnou chtěl rozloučit Christian ,,Budeš mi chybět.“

 

Měla jsem vyloženě krokodýlí slzy a nemohla jsem je zadržet.

 

Sešli jsme dolů k nachystanému autu, Christian a Adrina nás následovali. U auta ale čekal Dimitri.

 

,,Roza.“

Zrazila jsem se asi dva metry od něj.

,,Roza prosím…“ nevěděla jsem, co chtěl, ale byl ztrápený.

,,S bohem Dimitri.“ odpověděla jsem mu jen a nasedla na místo spolujezdce. Takahiro už čekal.

Naposledy jsem zamávala Adrianovi a Christianovi a nakonec odjeli z královského dvora.

 

 

Let byl dlouhý. První dvě hodiny jsme mezi sebou dokázali mlčet, Takahiro akceptoval, že chci prostoro. Proto si četl nějakou knihu, které jsem absolutně nerozuměla, protože byla celá kompletně v japonštině. Ovšem potom začal zas žvanit a mě to pomohlo, protože jsem přestala myslet na můj odjezd.

,,Jak vůbec vzniklo mezi tebou a princeznou pouto?“ neubránil se zeptat a i když si to jistě přečetl v mé složce, začala jsem mu to vyprávět a vlastně mu kompletně odvyprávěla celý život. Na oplátku mi pověděl zase ten jeho.

Jeho matka je morojka, žije na ostrově s ostatními moroji. V podstatě ho vychoval otec, který ovšem když mu bylo 15 zemřel. Byl jedináček a náhradním rodičem mu byla akademie bojových umění. Vyprávěl mi, jak se dostal do lovecké skupiny, která cestuje po celé Asii, teda především po Číně, Japonsku a Korey. Pověděl, že jeho skupina jsou jako rodina, přesně jsem věděla co tím myslí, protože já tu svoji prakticky nyní opustila. Taky mi řekl. že druhý zástupce velitele před čtrnácti dny zemřel, když byly lovit.

A já se dovtípila, proč byl tehdy tak nesnesitelný. Musel být se mnou a nemohl být se svou rodinou. Jen doufám, že mi to nepřipisuje jako vinu.

 

Po dva a dvaceti hodinách jsme byli zpět v Bizenu, zpět doma.