Ano vidíte správně. Konečně po sto letech tu máme další díl (Ne)Mrtví. Třikrát hurá. Snad mi to vydrží a zveřejním i další kapitolky. :D
,,To vážně chcete riskovat svůj život? Zeptala se mě princezna nevěřícně.
,,Riskuji život už teď. Díky té knize, zajistím svobodu synovi, a osvobodím strážce od věčného nasazování životů kvůli bezpečnosti morojům… Kdysi dávno mi přítelkyně dala svůj život, ještě předtím než ji zabili. Teď ho využiji a zachráním díky ní ostatní." Řeknu ji. ,,Princezno… obětujete svoje kouzlo, abyste osvobodila svět od nestvůr?"
,,Samozřejmě."
,,Dobrá… buďte připravená… jakmile budeme mít knihu… provedeme rituál." Řeknu a s ní se taky rozloučím. Když vyjdu ven z jejího pokoje, Dimitri tam n mě čekal.
,,Všechno dobrý?" zeptal se, šlo vidět, že měl o mě strach. Přeci jenom, kdyby Lissa řekla, že na akademii je strigoj a jsem to já, všichni by ji to věřili. Slovo princezny je větší než slovo strážce… navíc, každou chvílí zjistí, že mám být vlastně už dávno mrtvá.
,,jo, vše dobrý… půjdeme se připravit…vyzvedneme si naši knihu."
,,Dobrá."
O hodinu později, jsme oba dva šli do knihovny, protože podle všeho, tajný vchod do podzemí, by měl jít z knihovny. Dveře by měly být pod jedním z obrazů, měl by být na něm nejstarší .
Knihovna byla obrovská, s mnoha knihami, které v sobě nesly historii morojů. Stěny nesly spoustu obrazů, ale jenom jeden mi byl natolik známý, že můžu určit kdo na něm je.
,,To je ono Dimitri." Řeknu mu a jdeme směrem k obrazu
,,Jsi si jistá?"
,,Ano… tohle je Amun… jeden z prvních."
,,Jeden z prvních, to znamená jako že byl…"
,,Mezi prvními proměněných v Immortui… neptej se jak se proměnili… to nevím ani my… ten rituál by měl být obsažen v té knize… a proto ji Viktor chce, aby stvořil armádu mnohem mocnějších Immortui a podrobil si tak celé lidstvo, bude lepší mu v tom zabránit." Řeknu, zatáhnu za obraz a následně se před námi objevila černá chodba. Opatrně jsem udělala a krok a vstoupila do černo černé tmy. Jak jsem tak šla ucítila jsem jak, se pode mnou kachlička pohnula. V duchu jsem si nadávala do největších debilů, avšak nakonec se z toho žádná past nevyklubala.
Podél stěn chodby, byly umístěny pochodně, které se začaly samy zapalovat.
,,Tak to je divný."
,,Ani moc ne… Tenhle pozemek kdysi dávno patřil Immortui, dokud ho nezískali morojové, tak si dávej bacha, určitě tu nebude jenom jedna podivnost."
,,No to je nádhera… víš, že nemám v plánu dneska zemřít."
,,A jak by sis přát zemřít? Ve stáří v houpacím křesle? V této době dosti nepravděpodobné… podle statistiky se dhampíři dožívají 45 let."
,,No tak děkuji… mohla jsi mě aspoň nechat žít v iluzi."
,,Nemáš zač… ne ale myslím to vážně dávej si bacha, kam šlapeš."
Šli jsme nějako dobu mlčky, hlouběji a hlouběji. Čím více jsme byli hlouběji, tím více mě převládal divný pocit. Něco tu smrdělo a tím nemyslím Dimitriho.
Zápach rozkládajícího se masa začínal cítit i Dimitri. Za nedlouho se objevil ten zdroj zápachu. Mrtvola, ležela na zemi prošpikována několika šípy.
,,Stůj…" řeknu, ale pozdě. Šlo slyšet cvaknutí a najednou jsem slyšela letící šípy. Klasika, jako by to bylo ve filmu, připadala mi ta chvilka nekonečná, ale jediné co jsem stihla, bylo, abych Dimitriho odstrčila na stranu a šípy ho nezasáhly, horší však bylo, že jsem nedomyslela tu druhou část. Stoupla jsem si na jeho místo, takže šípy nyní letěly na mě.
Štěstím bylo, že mě zasáhl jenom jeden. Dřevěný tlustší šíp mě zasáhl do levého ramena nad srdce, štěstí jak svině.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě Dimitri, já se na něj jenom vražedně podívala a myslela si, že ho něčím přetáhnu. Třeba tím šípem co mi trčel z hrudi. Šíp jsem rychle chytla a škubla, blej nápad. Bolelo to jak svině. Neubránila jsem se ze sebe vydat bolestný sten.
Jakmile šíp byl venku, my mohli pokračovat. *
Avšak po pár minutách jsem se musela zastavit, sáhla jsem si na místo, kde mi ještě před chvilkou trčel šíp. Na prstech jsem měla krev, hodně krve. Takhle to ale být nemělo, moje krev v žilách koluje mnohem pomaleji, a proto bych teoreticky neměla vůbec krvácet. Avšak, teď? Jsem začala pociťovat horko a vyšší tep.
,,Máme problém." Řekla jsem nahlas, Dimitri se zastavil a otočil se na mě, tázavě se na mě podíval. ,,Ten šíp byl napuštěn látkou pro zrychlení organizmu."
,,A to znamená?"
,,že se ze mě na pár hodin vytratí chodící mrtvola. Jsem živá." Dimitri vykulil oči, páni teď by jste ho měli vidět. ,, Budeme si muset dávat větší pozor kam šlapeme, protože jsem nyní stejně smrtelná jako ty."
,,No to je nádhera… co ta rána."
,,Snad dobrý, pokud se začne něco dít, rozhodně ti dám vědět. Protože tady umřít nehodlám."
,,Stejně jako já."
Poté jsme zase pokračovali, pár nástrah na nás čekalo, ale poučili jsme se od té poslední a úspěšně jsme se jí vyhnuli.
Dimitri se na mě otočil a zkontroloval, jestli jsem pořád za ním. Jo mě se jenom tak nezbaví. Na první překážku jsme narazili za chvilku.
,,Ta chodba je zaplavena." Řekne, klekl si a s pochodní v ruce na ni posvítil.
,,Budeme muset plavat, jinak to nepůjde… je zaplavena schválně." Řeknu a začnu si vysvlékat bundu. Dimitri udělal totéž se svým kabátem. Málo kdy ho bez něj vidíte. Dimitri skočil první a já hned za ním.
Několikrát jsem se nadechla a vydechla a asi na počtvrté jsem se ponořila. Viditelnost byla nulová a asi po metru jste začali plavat po slepu. Světlo tu vůbec neproniklo, takže nám musel stačit jenom hmat.
Začal mi ubývat kyslík a z posledních sil a hořícími plícemi jsem udělala několik posledních kopu a byla jsem tam. Vzduch, konečně. Vzduch tady byl hodně jiný, více zatuchlý, vlhké stěny tomu daly ještě větší obtížnost dýchat. Teplota určitě klesla o několik stupňů.
Dalo by se odhadnout, že v chodbě bylo asi okolo dvou stupňů.
Já jenom v tričku na ramínka a Dimitri tričku… no nebylo to dvakrát příjemné. Avšak i tady se začali pochodně postupně vzplávat.
Po dvou minutách chůze jsme došli na místo. Kolem nás se rozprostřela kulatá místnost s pochodněmi. Jak jinak že. Uprostřed místnosti byl kamenný stůl s nápisy. Text jsem poznala okamžitě, byl latinský.
,,Co tam stojí." Zeptal se mě Dimitri a já se na něj koutkem oka podívala. Z vlasů mu pořád stékaly
kapičky vody, mokré tričko se mu lepilo na hruď a vypadal hrozně sexy.
,, Něco ve stylu, že kamenný stůl otevře své dary jenom jedinci s dvojí krví. Immortui a upíří."
,,Nádhera, a kde tu někoho takového máme asi sehnat."
,,No… stojí vedle mě… takže to nebude tak obtížné."
,,Cože." Udivil se, já rychle z pouzdra na levé noze vytáhla nůž, Dimitriho chystal do páky uzemnila ho a řízla do jeho dlaně. Okamžitě začala téct rudá krev, a přímo doprostřed kamenného stolu.
,,Co to vyvádíš." Ozval se Dimitri s bolestí.
Ruku jsem mu pustila, nůž si otřela do jeho trička a následně schovala do pouzdra.
,,Rose." Řekne aby upoutal moji pozornost, avšak já se plně soustředila na ten stůl. Dimitriova krev se začal do něj vpíjet, i když to bylo zcela nelogické.
Chvilku se nic nedělo, ale pak se najednou kamenný stůl trochu rozechvěl a nakonec pukl. Nevěřícně jsem se na to dívala a sotva chápala, co se to právě stalo.
Přejela jsem dlaní po prasklině a až se trochu pohnula, proto jsem poté uchopila jednu půlku a odtáhla ji na bok. Dimitri udělal to stejně i stou druhou a pak se nám odhalila kniha.
Pokrývaly je pavučiny a vypadala, že se každou vteřinou rozpadne. Přesto jsem se pro ni natáhla a vyzvedla ji nahoru. Čekala jsem nějaký zvuk, ale nic se nedělo. Což bylo podezřelé, proto každý ví, že by se v tento okamžik mělo něco stát. Trochu jsem si začala připadat jako Indiana Jones, už mi jenom chyběl klobouk, bič a valící se kulatý balvan, který by z vás mohl udělat jenom mastný flek na podlaze.
Nad tou představou jsem se musela zasmát.
,,Dimitri… představuji ti Knihu života." Řeknu a rukou přejedu po přední straně desky, abych odstranila pavučiny a prach, tím jsem v podstatě i odhalila latinský nápis Kniha života.
*nevím proč, ale v téhle části jsem si vzpomněla na Shreka s šípem v zadnici.
TAk co jak jsem to napsala? Poznali by jste kde jsem začala psát až po dlouhé době? A kde jsem se sekla?
Komentáře
Okomentovat