Takže zase po dlouhé době jsem měla nějak chuť napsat další kapitolku. Tak doufám, že se vám bude líbit. :D
Léto před začátkem 4 ročníku
Začátkem letních prázdnin, jsem si našla opět práci ve stejné hospodě jako minulý rok. Léto začalo dobře, práce mi šla a celý měsíc jsem jenom pracovala. Vedla jsem spíše noční život, protože jsem se vracela až kolem 4 nebo 5 ráno. Takže jsem v práci byla asi 12 hodin v kuse.
Během toho s vámi promluví každý zákazník, který do hospody vejde. Hospoda má i zahrádku, k níž je připojené bikrosové hřiště na kterém řádí kluci s koly. Někdy bylo pěkné je pozorovat, obzvláště když to byli kluci vaší věkové kategorii. Stejně se na mě každý vrhal jenom pohled říkajíc ,,nezajem".
Prakticky do hospody chodili všichni pravidelně a já za tu dobu jsem znala téměř všechny jménem a s polovinou jsem si tykala. Všichni byli moc fajn a já tuhle práci milovala.
Jednou večer, bylo už kolem jedenácté, do hospody přišel jeden kluk. Byl poměrně mladý a byl oděn do černých motorkářských bot, kalhot i bundy a v rukou si nesl přilbu.
,,Dobrý den, dáte si něco." Řeknu, jakmile se usadí k volnému stolu u obrázků malých dětí, které tu vystavujeme.
,,Dobrý den." Řekne a mě se z jeho hlasu pomalu podlamují kolena. Bože tohle se mi nikdy dříve nestávalo. Měl krásný mužný hlas, který by pohladil po duši každou ženu. ,,Ano máte džus?" zeptal se a přitom se díval do nápojového lístku, který vysel na zdi vedle obrázků.
,,Jistě a jaký si dáte."
,,To je mi jedno." Řekne, tak tohle nesnáším. Lidé přijdou a řeknou džus prosím a já se zeptám a jaký, to je mi jedno. Tak tedy dobrá, přinesu jim džus, který mám hned na ráně, podám jim ho a oni nakonec řeknou. Ooo jahodový, ten zrovna v lásce nemám. Bože.
,,Máme tam pomeranč, hrušku, jahody, mulťák… nechtěla bych vám přinést příchuť kterou zrovna dvakrát nemusíte."
,,Dobře… tak třeba ten pomerančový." Řekne a poprvé se na mě podívá.
No řekněme, že jsem nevypadal zrovna nejlépe. Na sobě jsem měla sice černé triko, ale i tak na něm zůstaly skvrny po pivě, které mi vybuchlo do obličeje, když jsem narážela nové. No a o vlasech ani nemluvě, dneska byl zrovna fofr a vsadila bych se že, mi trčeli na všechny strany.
Páni, nikdy bych neřekla, že budu zrovna tohle řešit před nějakým cizím chlapem, typovala bych ho tak na 21 let, maximálně 22 nebo 23. A řekněme, že to byl ale kus.
,,Mohl bych ten džus do půl litru půl napůl?" vytrhl mě jeho hlas z povídání si sama se sebou.
,,Dobrá." Odpovím ho a konečně se odlepím z místa. Nejdříve jsem prošla celou hospodu, abych případně přijal objednávky na nová piva a sesbírala prázdné sklenice. Během toho co jsem uvnitř připravovala šest piv pro chlapy od vedlejšího stolu a zároveň chystala jeho pomerančový džus jsem na sobě cítila jeho pohled. Bože jak já měla 100 chutí se na něj také podívat, ale nemohla jsem.
Petr můj zaměstnavatel právě semnou dotáčel mých šest piv. Jakmile byla hotová, naskládala jsem je na tácek společně s jedním džusem.
Jakmile jsem zvedla tácek, všechny moje svaly na rukou i zádech se napjaly. Jo, někdy se to posilování uplatní. Jako první přišli na řadu piva, měla jsem to blíže a následně pomerančový džus.
Každý by asi v tuhle situaci, v které se nacházel ten kluk, jako že byl sám u stolu a podobně, by vytáhl mobil a projížděl interen, ale jakmile jsem viděla jeho, byla jsem celkem udivena. Četl si knihu. Sice jsem neviděla jakou knihu, ale byla to bichle. Trochu mi připomínala jednu bichli, kterou jsem měla doma na poličce.
Jeho pomerančový džus jsem mu položila přímo před něj. Vzhlédl od knihy a poděkoval.
,,Nemáte zač." pípnu jako obvykle a poté začnu opět běhat po place a roznášet pití. Během té doby si už poté nic neobjednal, byla to celkem škoda. Dokonce nezaplatil mě, ale Petrovi, mému zaměstnavateli. Já jsem zrovna připravovala asi 5 panáku Jégra, když se zvedl ze židle, oblékl si bundu a šel směrem ke dveřím. Ještě než otevřel dveře a úplně vyšel ven do tmy, jsem se vzhlédla od nalévání Jégrů do malých skleniček. Byl jsem za to celkem ráda, protože jakmile jsem vzhlédla, on se na mě otočil, usmál se, přikývl a odešel.
V následujících dnech se v hospodě začal objevovat čím dál častěji a pokaždé v motorkářském, vždy si objednal to stejné, pomerančový džus a přitom četl knihu. Jednou ještě než začal číst, jsem mu jeho nápoj přinesla dříve a já spatřila nadpis knihy Kletba porodní báby. Musela jsem se usmát.
,,Copak, nelíbí se vám moje kniha?" zeptal se a zvedl přitom obočí.
,,Ne, ne, tak to není… neřekla bych, že bude to historických románů. Já právě před měsíce dočetla pátý díl, Sen porodní báby." Řeknu a přitom se usmívám, jako já nevím co. Bože, kdybych se nad sebou aspoň trochu zamyslela, propadla bych do země.
,,Tak ať vás ani nenapadne, mi prozrazovat co se stane, už tak mě ranilo, že si Marta vzala Lukase."
,,No jo, rytíři jako Christian umírali."
,,Bohužel." Řekne a napije se džusu.
Džusák, jak ho začal přezdívat Petr, měl dneska na tváři strniště. Nikdy dříve jsem jeho vzhled nijak nezkoumala, protože jsem sama měla dost práce kolem sebe. Dneska bylo ale celkem prázdno. Takže když jsem umývala použité skleničky. Začala jsem si ho trochu prohlížet. Vlasy měl černé jako uhel, měl sestřih alá voják, což znamenalo, vyholené boky a na vršku vlasy, které byly husté na trochu nagelované. Upřímně mu to hodně slušelo. Jeho hrudník a paže byly celkem dosti vypracované a na první pohled by jste si mysleli že je to drsný motorkář, který ujíždí na adrenalinu z rychlé jízdy, ale když na vás promluví, kolena se vám podlamují a celá roztáváte.
Upřímně nikdy se mi to nestalo a sama jsem si řekla, že se prostě už o žádné kluky starat nebudu, ale dneska jsem si prostě nemohla pomoc.
Nechtěla jsem si to sama přiznat, ale ten chlap byl prostě Aaaa. Směšné že uvažuji nad něčím takový, když ani neznám jeho jméno. Jak smutné.
Kluci, kteří právě přišli z posilování, které se tu koná každé úterý a čtvrtek, usedli k velkému volnému stolu a objednali si piva. Asi když jsem dotáčela třetí, došlo pivo. Prostě jako naschvál. Co bych taky čekala, včera jsem pivo narážela kolem půl druhé ráno a jeli jsme do půl paté večer. Teď bylo kolem páté odpoledne, takže by se dalo čekat, že pivo dojde.
S povzdychem jsem vylila třetí pivo do umyvadla, odnesla klukům aspoň ty dvě.
,,A co my?" podivili se ostatní.
,,Sorry kluci, pivo mi právě došlo… budete si muset počkat… je možný že stejný už nemáme."
,,Ok… zkus třeba najít Litovel."
,,dobře, je jedno kolikátku?"
,,jasně."
To mi vyhovovalo, nemusela jsem aspoň hledat, něco co by tam třeba ani nebylo. Zašla jsem opět za pult, odpojila pít, propláchla trubky a nakonec jsem si vzala klíče od skladu, do dveří jsem si dala kolík, abych poté bez problému mohla pivo přinést a vyšla ven.
Jak jsem si myslela, Litovel tam nebyl, takže jsem vzala první sud piva, na který jsem narazila. Sorry Peťo jestli ji na něco máš. Řekla jsem si v duchu. Pivo jsem si vytáhla ven, zamkla sklad a opět ho vzala do rukou. Byla to 30 l, naštěstí, více bych asi neunesla.
Jenže Džusák si to asi vyložil jinak, takže jakmile mě viděl, odložil knihu, a šel mi pomoct s pivem. Bylo to celkem pěkný, že mi někdo přišel pomoc. Kluci, kteří seděli u vedlejšího stolu věděli že to bez problému unesu.
,,Dikec." Řeknu, když to odnesu, společně s ním za pult.
,,Není zač." řekne mi, a já měla výhled na jeho oči. Byly tmavé, hnědé úplně až černé. Úplně se k němu hodily. ,,Mimochodem, jsem Patrik." Řekne a podá mi ruku.
No bože, za celý svůj život jsem se necítila tak jako teď.
,,Tereza." Odpovím mu a podáme si ruce. Jeho stisk byl pevný, jeho kůže byla hladká a teplá. No prostě Aaaa.
,,Terez… můžeme ty piva, nebo se tam budeš vybavovat s Džusákem." Zavolal na mě jeden z kluků.
,,Řekněte mi, proč vlastně cvičíte, když se potom stejně přijdete nalít pěti pivy." Řeknu jim a sklapnou. Jo tohle jsem potřebovala, trochu upustit páru.
Pokračování příště...
Tak co líbilo, mám napsat další kapitolku?
Komentáře
Okomentovat