DIMITRI
,,Kde jsi byl, čekali jsme tě už před hodinou." Vychrlil a mě mezi dveřmi Mason. Eaddie ještě spal a já měl chuť taky padnout do postele a spát.
,,Omlouvám se, jdu si lehnout." Řeknu jim to až později, až já budu vyspaný a oni pořádně vzhůru.
Spal jsem jako zabitý, dokonce mi k tomu i jedna osoba pomohla.
Zdálo se mi o našem prvním setkání s Rosemarií, tedy Rose. Její nynější já se téměř nezměnilo. Když jsem ji viděl poprvé bojovat, připadala mi u toho jako anděl, který tančí bojový tanec a když sjem ji viděl bojovat dnes v noci, připadalo mi to stejné.
Byla tak ladná, když bojovala se strigoji. Zajímalo by mě, kolik už zabila strigojů. Rose nemá slib ani značky, přesto jsem si určitě jist, že tohle nebyla její první noc, plná mrtvých strigojů.
Ještě, že mě z té policejní stanice vytáhla, jinak bych tam ještě teď seděl a počítal každou vteřinu a minutu. Jak ji vůbec ten muž nazval ,,Nadporučíku?" nepochybně strávila několik let u armády. Co se asi stalo, že je nyní mimo službu.
Po několika hodinách spánku, jsem celý pomačkaný vylezl z postele.
Mason se koukal na tv a Eaddie byl jako obvykle na svém notebooku. Ještě než stačili něco říct, zalezl jsem do koupelny a dal si oblažující sprchu.
Byl jsem celý rozbolavělý, schytal jsem několik ran od strigojů, které jsem zabil. Modřiny mi zdobily hruď, krásně se začaly zbarvovat do fialova a modra.
Rychle jsem na sebe hodil kalhoty a košili a vyšel z koupelny.
,,Rose odjela z města." Řekl Eaddie, když mě uviděl.
,,Jak to myslíš." Zeptal jsem se ho.
,,Koupila si letenku do San Diega."
,,V noci jsem ji sledoval."
,,cože…?"
,,Po hodině vyšla ze svého bytu a dala se do lovu strigojů. Při posledním boji jsme na sebe narazili, trochu jsme se dali do řeči…" oba dva na mě koukali jako bych spadla z Marsu.
,,Ty jsi mluvil s Rose?" podivil se Mason
,,Ano… ale bohužel mě chytili policisté, ale díky ní jsem zase volný… vysvětlila mi, že je ve světě lidí šťastná a že na příkaz královny kašle. Nechce se vrátit."
,,To ti řekla?" otázal se Eaddie, byl natolik překvapený že i přestal ťukat do počítače.
,,Ano…"
,,Rose je tvrdohlavá, jakmile si něco umane, dodrží to." Řekne Mason klidně
,,co řekneme královně, nemá cenu ji pronásledovat a odvést na Královský dvůr násilím." Řekne Eaddie a já jsem si myslel to stejné
,,Upřímně tohle nevím ani já."
ROSE
Jakmile jsem dojela na ústředí FBI, bylo mi okamžitě řečeno, že se mám dostavit do kanceláře ředitele. Trochu mě to zaskočilo, u ředitele jsem byla jenom jednou a o to v den kdy jsem sem byla převelena z armády.
,,Řediteli Cartre." Řeknu, když jsem po zaklepaná vstoupila do jeho kanceláře ,,Chtěl jste mě vidět?"
,,Ano, nadporučíku, děkuji, že jste se dostavila tak rychle…. Tohle vám přišlo z armády." Řekne a podá mi obálku. ,, vaše soudní řízení proběhlo bez vás, protože jste byla na misi, na kterou jsem vás poslal." Řekne mi, zastavilo se srdce. Jak proboha mohlo proběhnout beze mě. ,,Vojenský soud rozhodl o vaší nevinně… máte opět povolenou nastoupit do armády, vaše hodnost vám samozřejmě zůstává…"
Řekne a já mohla opět dýchat. Otevřela jsem obálku a podívala se, co v ní stojí. Stálo v něm, že se mám rozhodnout jestli mám zůstat u FBI, nebo opět nastoupit do armády. Moje volba byla okamžitá.
,,Předpokládám, že jste se už rozhodla, že ano."
,,Ano pane…"
,,Myslel jsem si to… proto vás žádám, aby jste to ještě pořádně uvážila… byl bych hlupák, kdybych vás nechal jenom tak odejít… jste jedna z našich nejlepších agentek."
,,Děkuji pane, za vaši poklonu, ale armáda je pro mě vše. Tvrdě jsem dřela abych se dostala, tak kde jsem nyní a teď když mohu opět sloužit, nebudu ztrácet čas…"
,,Dobrá, ale zkusil jsem to. Do čtyřiadvaceti hodin se máte hlásit u vašeho velícího důstojníka v marine corps base camp Pendleton, San diegu, Californie…"
Můj druhý domov, tak jsem prodělala výcvik a také jsem tam trávila čas pokaždé, když jsem nebyla doma nebo v Iráku.
,,To je vše nadporučíku, děkuji za vaši službu." Řekne, já se postavila do pozoru zasalutovala a nakonec odešla.
Jakmile jsem se rozloučila se všemi přáteli, vyrazila jsem domů, sbalila si uniformu a vojenské oblečení, které jsem u sebe v bytě v Pendletonu neměla. Rovnou jsem se oblékla do vojenského stejnokroje. Bylo to sním mnohem snadnější. Lidé vás poté berou vážněji a taky na vás civí.
Zelené triko, šedohnědé kalhoty, stejně barevná lehká košile a k tomu kšiltovku. Venku bylo teplo, proto jsem si ji ohrnula na krátký rukáv. Přes rameno jsem měla přehozený zelený vak, v němž nebylo zas tak tolik věcí. Svého domácího jsem poprosila, aby mi veškerou poštu přeposlal do Pendletonu. Pak jsem mohla vyrazit.
Příští ráno jsem už byla ve známém prostředí. Na letišti jsem si vyzvedla svoje dlouho zaparkované auto a odjela do Pendletonu. Na vrátnici už o mně věděli a bez obtíží mě pustili dovnitř.
Vak jsem si šla dát do svého bytu a nakonec se šla projít po cvičišti. Nic se tu nezměnilo, všechno bylo stejné. Teda až na lidi, přibilo pár nováčků a někdo tu zase nebyl, někdo odešel na dobro.
Když jsem došla na cvičák, kde se cvičili psi a psovodi, uviděla jsem Bruna, ale seržant Dean, ho netrénoval. Byl to někdo jiný.
,,Nadporučíku." Ozvalo se za mnou a já okamžitě věděla kdo to je.
,,Majore."
Nikdy jsme nebyli k sobě tak zdvořilí, tohle bylo poprvé.
,,Rád tě znovu vidím Hathaway."
,,Já vás také Gany…" řeknu a opět se podívám na Bruna.
,,Hledá ho… a nikdy nepřestane… někdy si neuvědomujeme jak jsme pro ně důležití, a jak rychle přirosteme k jejich srdci."
,,Předpokládám že Dean je…"
,,Ano, stalo se to před 14 dny, zabil ho sebevražedný atentátník, kterého se snažil zastavit… Hlas se u mě za deset minut Hathaway."
,,Ano Gany."
Ještě chvilku jsem tam tak stála a dívala se na Bruna, a sledovala, jak hledá svého pána.
,,Včera k nám přišli tři nováčci… všichni psovodi s praxí, jsou na misích, takže je povedete vy."
,,Ano pane."
,,ještě něco… včera společně s nováčky, byli přivezeni nový psy… vybral jsem pro vás psa…"
,,Děkuji pane, ale myslím…"
,,Nemyslete… toho psa žádný nováček nezvládne, je to nejagresivnější pes, kterého jsem kdy viděl a vy už s agresivními psi máte zkušenost. Nejdříve Rex, kterého jste měla rok, a nakonec Dix, pět let… oba dva to byli agresivní psi, které nikdo nechtěl."
Byla to pravda, poté co Dix zlomil jednomu mariňákovi 7 kostí na zápěstí, mi byl přidělen.
,,Mohu se zeptat co je to za psa?"
,,Československý vlčák… výborné plemeno, nekřížený, jeho jméno je Appa, má dva roky."
,,Už sloužil?"
,, Ještě ne, nikdo si ho nechtěl vzít na krk."
,,A vy si myslíte, že to zvládnu."
,,Ano… nikdo jiný s vašimi zkušenostmi není."
,,Děkuji pane."
Takže opět dostanu psa a ještě povedu nováčky, nádhera. Jsem jedna z mála vojáku s tak vysokým postavení, kdo ještě dostane psa. Minulý rok v Kosovu jsem vedla skupiny psovodů na misích, jedna malá, chyba a odneslo to spoustu lidí.
Doufám, že to s Appou půjde dobře, teď si musím vyzvednout jeho vodítko a vestu.
Cestou ven z od Ganyho kanceláře, jsem míjela pamětní zeď psovodů a psů. Na jedné straně byli psovodi a na druhé psi.
Na konci chodby jsem se zastavila, pátá fotografie od konce patřila Dixovi. Každý pes má pod svojí fotkou svůj obojek se jménem.
Fotografii jsem poznala hned, byli jsme na ni oba dva. Seděli jsme v autě a Dix seděl hned vele mě, oba dva jsme byli připraveni do boje, bylo to vyfoceno těstě předtím, než jsem odjeli na operaci.
O dva měsíce později mě Dix zachránil a zemřel.
Komentáře
Okomentovat