Druhá kapitolka je pro všechny, kteří nademnou nezlomili hůl, vydrželi čekaní a věrně komentují dále. Děkuji moc za krásné komentáře.
Trvalo několik týdnů, ne jsme vůbec narazili jen na náznak její existence. Byla jako duch a proto se k nám přidal Eaddy, ukázalo se, že Eaddy má slabost pro počítače a technologii, s ním to bylo o hodně jednodušší. Přesto to trvalo déle, než jsem si myslel.
Usadili jsme se u mě doma, kde kluci přespávali a udělali si tu dočasné bydliště. Nepřestávali jsme hledat, minimum spánku a jenom jsme procházeli informace, které jsme nasbírali.
Nevěděli jsme, pod jakým jménem vůbec žije, proto jsme se neměli čeho chytit. Hledali jsme jehlu v kupce sena. Zaměřili jsme se na ženy, které jsou ve věku sedmadvaceti let, takhle by měla být Rosemarii stará.
,,Co když vůbec nežije v Americe." Řekne Mason, který projížděl data z transakcí a vypadal už hodně unaveně.
,,Myslíš, že by odjela do Evropy nebo Asie?." Zeptal jsem se ho, když jsem zrovna naléval vřelou vodu do přichystaných hrnků s kávou.
,,To netuším, Rose vždy mluvila, že chce vidět svět, třeba je právě na opačné straně světa."
,,To si nemyslím." Řekne najednou Eaddie a přitom se díval do počítače.
,,Jak si můžeš být tak jistý."
,,Protože jsem ji našel." Řekne a tím nás šokoval.
,,Královo… našli jsme ji."
,,Výborně… Ben mě informoval, že sis do týmu přizval i Masona a Eaddieho, výborná volba… mohu se zeptat, kde nyní žije?"
,,usadila se ve Washingtnu… zítra ráno vyrážíme." Řeknu a čekám. Lissa jenom přikývla a tím mi dala znamení, že můžu odejít. Proto jsem se uklonil a měl na odchodu.
,,Dimitri… děkuji." Řekne na poslední chvíli. Já se otočil, uklonil se a poté vyšel. Z chodby se ozvaly hlasy dětí. Dvě děti vystřelily z chodby a zamířily do královniny pracovny. Hned za nimi běžela ustaraná morojská služebná.
Další den ráno jsme vyrazili. Letěli jsme normálním letem, večer téměř nikdo necestuje. Původně jsme tak měli letět, ale náš let byl zrušen a přesměrován na ranní hodinu. Letadlo bylo plné a my neměli možnost sedět pospolu, byli jsme rozhozeni po celém letadle. Nebyl to zas tak velký problém, ale bylo by lepší sedět pospolu.
Ve Washingtnu jsme si půjčili auto a našli nějaké ubytování.
Eaddie našel její kartu do posilovny a její kreditní kartu. Chodila do tělocvičny pravidelně a to každý druhý den od 01800 do 1900. Poté měla ještě několik hodin tréninku v jiné tělocvičně a to na policii Podle všeho chodila na nějaký bojový sport.
Momentálně jsme stali před tělocvičnou a Eaddie se snažil nabourat do kamer, abychom ji viděli.
,,hele vede nějaký trénink." Řekne Eaddy a ukáže nám obraz. Asi 20 žen skákalo na mini trampolínách a Rosemarie jim předcvičovala. Vypadalo to dost zajímavě a musím uznat. Figuru a pohyby měla dokonalé.
Rosemarie jela celou hodinu v tempu a rychle, některé ženy to dávaly, jiné zase nemohly už po půl hodině.
Jakmile skončila hodinu, všichni si šli do šaten převléknout, zatím co Rosemarie uklízela. Najednou ale přestala, podívala se na svůj telefon, z ničeho nic se začala balit a vyběhla z tělocvičny.
Stáli jsme naproti parkoviště a Fitnes centra, takže jsme měli pěkný výhled na vstupní dveře.
Po chvilce z nich vyběhla Rose, neměla na sobě ani známku únavy. Byla nádherní a mě naprosto uhranula, jako bych ji viděl prvně v životě.
Rosemarie byla malá sotva 1, 65 vysoká, zato byla velice hubená ale ženské křivky měla. Její pleť byla trochu tmavší, její oči byly hnědé a stejně tak i její vlasy. Stejně tak na ni hleděli Mason s Eaddiem.
,,Téměř vůbec se nezměnila."
Bylo pžasné ji vidět na živo. Fotografie byly staré, ale jediné co se na ni změnilo, byla její ženskost. Už nebyla ta sedmnáctiletá dívka, ale dospělá sedmadvacetiletá žena.
Přes cestu někdo zatroubil a zavolal na Rosemarii ,,Dělej… nebo přijedeme pozdě." Rosemarie se k němu rozběhla a nastoupila k němu. V autě si nasadila mikinu a zapnula si pás, poté se auto rozjelo. Já se rozjel za nimi. Zatím co Eaddie zjišťoval, na koho je to auto napsané, já je s opatrností sledoval.
,,Tak co, zjistil jsi něco?" zeptal se ho Mason, a otočil se za ním do zadu na zadní sedadlo.
,,Jo… a to že máme problém, to auto je registrováno na agenta FBI."
,,Myslíš že pracuje pro ně?"
,,Vypadá to tak."
,,Nádhera, armáda ji nejspíše nestačila."
Eaddie měl pravdu, ona a nejspíše její parťák jeli na ústřednu FBI a následně zamířili k policii.
,,Nabouráš se tam?" zeptám se ho, zatím co pokojně sedím za volantem, už tu sedíme hodinu a já mám přesezený zadek.
,,To bych musel být jedině blázen." Ozve se Eaddie a hlasitě se zasměje. ,,Policie, FBI, CIA nebo NSA. Všechny tyhle organizace mají neprolomitelné kódy, tedy pro mě je to brnkačka, ale nechci riskovat, že bych do konce života půjdu sedět, jenom proto, abych viděl, jak Rose někomu leští péro, to fakt po mě nechtěj. Ještě nějakou dobu bych rád chránil královský zadek, naší královně."
Trochu mě vyvedl jeho slovníkem, ale dobře, respektoval jsem ho.
Všichni tři jsme seděli v autě už několik hodin, naštěstí nám Mason skočil pro nějaké jídlo vedle do obchodu, jinak bychom asi umřeli hlady.
Zpozorněli jsme jakmile Rosemarii, opět vyšla z policejní stanice, tentokrát už na sobě měla černé společenské kalhot, bílou košili a černé sako. Vlasy měla spadené podél zad, a já byl opět okouzlen jejím půvabem.
Rosemarie nastoupila sama do postaršího modrého vozu a vyjela z parkoviště. Auto, v kterém byli trochu zaprotestovalo, když jsem otočil klíčkem v zapalování, ale nakonec se umoudřilo a nastartovalo.
Následovali jsem ji asi 15 minut, poté zaparkovala v u řadových domků, kde byli byty.
,,Co teď…?" zeptal se Mason a přitom se protáhla a zívl.
,,Budeme muset počkat." Řekne Eaddie
,,Ne, jeďte do hotelu se vyspat, já tu ještě nějakou dobu zůstanu a potom za vámi přijedu."
,,Myslíš, že je to moudré?"
,,Jo… potřebuji do sebe něco hodit."
Kluci ani neprotestovali, byli unavení a chtěli si odpočinout. Zato já byl celkem plný energie.
Jakmile mi auto zmizelo z dohledu, vydal jsem se do baru, který byl téměř naproti bytu, kde Rosemarie bydlela.
A jak jsem předpokládal, netrvalo dlouho a Rosemarie vyšla z domu v černých šatech. Vyšla na lov, a já ji následoval.
Jenom několik bloků, byl první bar. Rosemarie se tam nezdržela nijak dlouho, jelikož se žádný strigoj neodvážil do baru vkročit, když je na blízku dhampír. Poštěstilo se ji až v třetím baru.
Bylo jich tam plno. Dokonce i já jsem si trochu ušpinil ruce.
Když jsem uklízel tělo a staral se o to, aby byl hned, jakmile vysvitne sluce spálen, jsem ji ztratil. Vyšel jsem na ulici, ale nikde nebyla. Proto jsem se ji vydal hledat. Uprostřed ulice mi cestu zastoupili tři strigojové. Zaskočili mě nepřipraveného, ale stejně jsem se dokázal vypořádat se špínou, když už jsem končil, najednou se tam objevila Rosemarie, i se svým úlovkem. Strigoj se vynořil ze tmy a s ním další a další.
Potřebovala trochu pomoc, teda tak jsem si to vyložil. Vrhl jsem se na toho prvního co jsem uviděl, ale než jsem mu stačil vrazit kůl do srdce, Rosemarie byla hotová s těmi dvěma.
,,co to děláš… zvládla bych je."
,,Omluvám se… myslel jsem, že je jich na vás už hodně."
,,no jo… Ruský bůh si o sobě myslí bůh ví co." Zase ta přezdívka
,,nemám rád, když mě tak nazývají."
,,Copak… vysloužil jste si tu přezdívku neprávem soudruhu?" a druhá přezdívka, ale jak je možné že mě zná.
,,Tak to nemám tušení, ale jak je možné…" ,,Že vás znám?" dořekla za mě a nadzvedla jedno obočí. ,, Dhampíří svět je oproti tomu lidskému malý, dhampíra jako vy si pamatuje každý… a navíc."
Stejně to není možné aby mě znala, mohla o mě slyšet, ale aby i věděla jak vypadám. ,,Za těch deset let jste se moc nezměnil." Dořekne a mě to dojde. ,,Jo… vím že jste to byl vy… jmenujete se Dimitri Belikov, původem z Ruska, nyní žijete v Americe a děláte hlavního strážce té vaší milované královně."
,,je to i tvoje královna." Opravím ji
,,Moje? Moje není od té doby, co jste mě nechali bezbranou uprostřed města."
,,Ona za to nemůže."
,,Jistěže… ve vaších očí za nic nemůže, vyřiďte Lise, že žiju a nepotřebuji hlídání."
,,Nejsem tu od toho, abych vás hlídal."
,,Tak se ani nevrátím… je mi dobře… žiji tu už deset let."
,,Královna si ale přeje něco jiného."
,,Tak ať si políbí nejtemnější část svého pozadí."
,,Tohle určitě nebude chtít slyšet."
,,To je mi jedno… nepleťte se mi do života."
V dálce byly slyšet sirény policejních vozidel.
,,Být vámi… zmizela bych odtud co nejdříve… někdo zavolal policii… kvůli rušení nočního klidu." Řekne Rosemarie a už byla pryč.
Zato Dimitri se nestačil pomalu ani vzpamatovat, jediné co dokázal, bylo že stačil schovat kůl do pouzdra a odejít z místa činu. Bohužel, policisté ho zadrželi, kvůli popisu, kterým jim dala volající.
Komentáře
Okomentovat