Tuhle povídku mám sepsanou už hodně dlouho, je sice krátká, ale myslím že se vám bude líbit. Povídka by měla mít celkem asi tři díli, ještě nevím jak se mi to vleze.
Takže doufám že se vám bude líbit.
Povídka je na téma Vampírské akademii. Rose a Dimitri spolu bydlí už několik let, jsou manželé. Rose je stážkyní Liss a Dimitri zase Christiana a společně i strážci jejich syna.
Bohužel jednoho dne Lissu a Christiana unesou Strigojové, oba dva se je okamžitě vidali zachránit, bohužel se stane ale
tragédie.
KAPITOLY- ZDE
Když jsme zjistili, že unesli Lissu s Christianem, okamžitě jsme se vyzbrojili a jeli si pro ně. Byli jsme v lese u skal. Všechny strigoje jsme vyhnali ven, teď akorát čekáme na východ slunce, který by měl každou chvíli nastat.
Lissa a Christian byli u stromu a krčili se, já a Dimitri jsme se s nimi pokoušeli bojovat, ale bylo jich na nás příliš, byli jsme už v koncích. Čtyři strigojové mě zahnali až na konec skal. Kdybych udělala ještě jeden krok, spadla bych dolů, a dolů by byl dlouhý pád, neměla bych šanci ho přežít.
Sluneční paprsky se konečně prodraly z pod hor a začali zahřívat moji kůži a zem. Jakmile na strigoje dopadly paprsky začali hořet. Jeden ze strigojů se vyřítil na mě, já nestihla zareagovat, a společně s ním jsem se zřítila ze skály.
Na poslední chvíli jsem se zachytila o skálu, bohužel její konce byly ostré a řezali mi kůži. Dimitri ke mně přiběhl zrovna v tu dobu, když jsem se už neudržela a sjeli mi prsty. Zachytil mě v čas. Chvíli jsem tam jenom tak vysela a Dimitri mě pevně držel, ale i jeho síly byly u konce a moje ruka mu začala klouzat. Obou dvoum se nám do očí nahrnuly slzy.
,,Nepouštěj mě, prosím drž mě." Řekla jsem, se slzami stékajícími po tváři, i Dimitriovi stékali z očí slzy. ,,Nepouštěj mě."
Dimitri zakřičel zoufalstvím a pokusil se mě vytáhnout na horu, ale ruka mu klouzala.
,,Nepustím. Podej mi druhou ruku." Řekne a já se o to pokusím, ale nešlo to. Věděla jsem, jak to dopadne.
,,I když budeme každý na jiném místě, budu tě neustále milovat."
,,Tohle neříkej."
,,Miluji tě."
,,Taky tě miluji. Strašně moc."
Najednou se naše ruce rozpojil.
,,Nee. Roza." Slyšela jsem Dimitriův křik.
Zavřela jsem oči a následně mnou projela ohromná bolest. A potom? Byla už jenom tma.
Dimitri Po
Viděl jsem, jak padá dolů do hlubin. Přál bych si, abychom spolu strávili více času spolu. V ten okamžik moje myšlenky směřovali jen na moji Rozu, a pouze na ni. Myslel jsem na její vůni, její hlas, který se mi ozýval neustále v hlavě, myslel jsem na barvu jejich očí, vždy jsem se v nich topil, když jsem se do nich podíval.
Nevnímal jsem svět okolo, ani strážce, kteří se starali o Lissu s Christianem.
Scházím dolů, že skály, dolů za ní.
Přišel jsem k ní, ležela tak klidně. Kolem ní se pomalu rozlévala její krev.
Červená barva ji vždy slušela, vždy mě tím provokovala. Teď ta barva byla kolem ní, byla jako rudá deka. Její hlava byla otočená na mě, i její oči se na mě dívali. Ale tentokrát nebyly plné lásky, něhy, drzosti. Ne tentokrát v nich nebylo nic. Neříkaly vůbec nic.
Z tváře ji spadli poslední kapky slz. Klekl jsem si vedle ní a pohladil ji po tváři a zavřel ji oči. Opatrně se naklonil a nejdříve ji políbil na její studené rty
a naposledy rozloučil posledním polibkem na čela. Vzal jsem si její ruku a pevně ji tiskl a vzal si její prstýnek, který jsem ji dal, když jsem se zeptal, jestli si mě vezme a následně jsem ji spojil ruce.
Když se Lissa a Christian dozvěděli do strážců co se stalo tak se sesypala. Stejně tak jako já. Celý týden jsem nevyšel
z našeho bytu. Nejedl a nespal. Seděl jsem jenom na zemi opřený o zeď a díval se do prázdna.
Nastal den posledního rozloučení, který zařizoval Adrian, nikdo se do toho nehrnul a Adrian na tom byl podobně jako já, ale i přesto to všechno zařídil.
Šel jsem se osprchovat, umyl si vlasy, oholil, vyčistil zuby a provedl další hygienu. Na skříni vysela moje sako, které jsem i na naši svatbě. Oblékl jsem se do něj a čekal, až pro mě jenom přijdou. Přišli za deset minut. Lissa měla krásně černé šaty a vlasy stažené do drdolu. Všichni byli v černé. Christina držel za ruku jejich desetiletého syna Erika.
Došli jsme do kostela, byli jsme tak jako první. Uprostřed oltáře byla rakev, která byla ozdobena kytkami.
Po chvilce začali přicházet lidé, mezi nimi byl i její otec a matka. Mé rodině jsem to také řekli, ale bohužel nemohli přijet, za tak krátkou dobu nesehnali letenky.
Přišli snad všichni dhampíři a několik morojů z královského dvora, přišli dokonce i někteří učitelé z akademie. Ti všichni se přišli naposledy rozloučit, bylo jich hodně, a udivovalo mě to.
Při celé mši jsem nedávala pozor byl jsem zabraný hluboko ve svých myšlenkách na Rozu.
Bylo pro mě vše jako zpomalené. Když mše skončila, všichni mi řekli upřímnou soustrast a odešli. Já tam ještě asi tři hodiny zůstal a nechal svoje slzy stékat po tváři.
,,Promiňte pane, budu vás muset poprosit abys odešel, bude tu další mše." Řekne farář, já jenom přikývnu. Když jsem přišel domů, přišel jsem do kuchyně a udělal si kafé. Na kuchyňské lince byla připravená na zalití horká čokoláda, kterou si Roza připravovalo to ráno kdy jsme zjistili že Lissu a Christiana byli uneseni.
Po tváři mi stekla slza a místo toho abych tu čokoládu schoval, tak jsem ji tam nechal.
Plynul týden po týdnu a já se z toho ani trochu nedostal. Chybí mi, když ji neslyším vedle sebe pokojně spát, chybí mi její smích.
Zrovna jsem byl v kuchyni a vařil jsem si večeři, když zrovna někdo zaklepal na dveře.
Nechal jsem vaření a šel otevřít. Ve dveřích stála celá parta.
,,Ahoj." Řekla Lissa.
,,Co tady děláte." Zeptal jsem se jich.
,,Přišli jsme za tebou. Uděláme si společný večer." Řekla Lissa.
,,promiňte, ale na tohle nemám dneska náladu." Řeknu a neslušně jim zavřel před nose, ale upřímně mi to bylo jendo.
Dodělal jsem večeři, připravil jsem na stůl a začal jíst. Ani jsem si neuvědomil ale dal jsem na stůl i talíř pro Rozu. Tam kde vždycky sedávala. Ted je tam jenom prázdné místo.
A takhle to bylo celý měsíc. Každý den za mnou chodili, ale já je odmítal, jediného koho jsem pustil, byl Adrian.
,,Chceš kafé?" zeptal jsem se a Adrian jenom přikývnul hlavou.
Připravil jsem dva hrnky. Do jednoho kafé a do druhého čokoládu. Adrian přišel ke kuchyňské lince a vzal do ruky hrníček, který tam nechala Roza. Rychle jsem mu ho vzal z ruky a dal ho zpět na místo.
,,Dimitri vím, že Rose pro tebe byla vším, ale už jsou to téměř tři měsíce. Měl bys ze sebou začít něco dělat." Řekne Adrian ,,A tak nás napadlo, jestli bys nechtěl někam vyrazit." Řekl a posadil se za stůl. Chvilku bylo ticho ani jeden jsme nic neřekli. Konvice konečně lupla a já zalil naše hrnky horkou vodou.
,,Ne děkuji." Řeknu a přinesu mu kafé.
,,od kdy piješ horkou čokoládu?" zeptal se
,,Od té doby co tu není." Řeknu na rovinu.
,,Dimitri musíš se z toho dostat. Jsi nejlepší strážce široko v okolí. Musíš se s tím vyrovnat, zapomenout." Tohle bylo na něj až moc.
,,Ale já nechci zapomenout. Jasně taky kdyby ti zemřela žena, taky bys na ni za tři měsíce zapomněl?" zakřičel jsem na něj. ,,Všechny ty vaše kecy, že to bude dobrý, že na to mám zapomenout, to jsou všechno jenom sračky. Jak bych na ni mohl sakra zapomenout. To prostě nejde, nejde…" po tváři mi začali stékat slzy, zakryl jsem si oči rukama a uklidnil se. ,,Roza pro mě byla vším na tomto světě, na to… se prostě zapomenout nedá."
Byl jsem na dvě, nevěděl jsem, co mám dělat. Pak Adrian znovu promluvil.
,,A co kdybys ses vrátil zpět do Ruska, do Baje. Mohl bys zažít od znovu." Podíval jsem se na něj a viděl, že to myslí vážně a on to vlastně nebyl tak špatný nápad.
,,Možná máš pravdu. S rodinou jsem se neviděl už dlouho, byli jsme tam naposledy s Rozou v lednu. Možná mi pomůžou…"
Prosím o komenty
Komentáře
Okomentovat