Obyčejní Neobyčejní 16. Kapitola- Růže

 

DALŠÍ KAPITOLKA NA SVĚTĚ. DOUFÁM, ŽE SE VÁM BUDE LÍBIT 

Uklidni se, to bude v pořádku. Promlouvala jsem si do duše, když jsem sledovala zápas dvou dhampírů.

Tohle nedopadne dobře, už od pohledu je jasný, že to nebude lehký boj, co jsem si sakra myslela. Prolítlo mi hlavou.

Ještě rychle v duchu jsem přemýšlela a musela si za každou cenu vybavit jednotlivé cviky, které bych mohla použít, jednoduché ale přesto účinné. Dokonce mi přistály v mysli vzpomínky na bojové učení na academii.

 

Bojovníci postupovali, někteří, i když prohráli tak prošli, ale třeba do nižších skupin a někteří kadeti dokázali vyhrát a porazit své dhampírksé protějšky a dokázali se dostat úplně do těch nejvyšších skupin.

Postup se dostávala řada na mě a Logana Murphyho.

 

Oba dva zároveň jsme byli vyzváni si jít pro zbraň a vybrat si svou sekundární zbraň. K mému překvapení, nejen že teda byla jako hlavní zbraň určena katana- dřevěná, ale mezi sekundární zbraně byl zařazený i dřevěný kůl. Dřevěný kůl, pro mě tak velice přerozená zbraň, proto jsem si ho vybrala a umístila ho do pouzdra na noze a následně dřevěnou katanu, si pověsila za opasek.

Čekala jsem před tatami, já na jednom konci a Logan na druhém, oba dva jsme pozorovali poslední šance kadeta nad výhrou nad svým spolubojovníkem, ovšem uděl chybný krok, který ho stál jeho ,,život“.  Nakonec se navzájem uklonili a odešli z tatami vyslechnout si verdikt.

Já a Logan jsme mezitím byli vyzvání pro vkročení na tatami a následně se navzájem uklonili. V takových případech jsem stála už tolikrát, a ne jednou to bylo i v případě, že jsem stála před strigojem a čekala, až zaútočí. Jak Logan tak i já jsem si katanu vzala do rukou a zaujala bojovou pozici.  

Logan zaútočil jako první, uhnout, vykrýt, vykrýt, vykrýt. Jediné co jsem mola bylo vykrývat rány. Logan byl agresivní a určitě mě nijak nechtěl šetřit, ale i přesto jak tvrdě a agresivně dokázal útočit, z jeho obličeje čišel klid.
Nastala série dlouhých a náročných bojových sekvencí, kdy jsem dokázala jen uhýbat a vykrývat protivníkovy rány, a potom, o několik vteřin později, jsem to uviděla. Skulinka v téměř naprosto dokonalých bojových pozicích, jeho pravý boj…Vyhnula jsem se letící kataně a rychle změnila z obranné pozice na útočnou a zaútočila.

To, že jsem dokázala převzít kontrolu nad soubojem, zaskočilo asi úplně všechny. Sebe asi ze všech nejvíc.

Loganova chvilková překvapenost, rázem zmizela a obratně všechny moje útoky zdatně vykrýval. O dalších pár kroků dál, ale nade mnou opět převzal kontrolu a podařilo se mu mě odzbrojit. Sekundu na to jsem však v ruce držela kůl. S ním jsem se stala rázem jistější. Teď už jsem se držela jen instinkty a spoléhala na to, co do mě vtloukl Dimitri.

S každým mým jistějším pohybem jsem dokázala přebírat více a více kontroly. Loganova katana mu v tomto souboji přestala být k ničemu, a proto se rozhodl, že i on sáhne po své sekundární zbrani a k mému údivu, si taky vybral kůl. Ovšem jeho pohyby s kůlem, nebyly natolik vypilované jak ty moje s léty a léty bojových tréninku. A díky tomu, že jsem bojovala proti Dimitrimu, který byl oproti mně, větší a mnohem robustnější, jsem dokázala porazit Logana s téměř identickou postavou, jako má Dimitri, dokonce by měli být i stejně vysocí.

Loganova poslední šance vykrýt moje bodnutí, se nezdařila. Předvedla jsem sérii dokonale natrénovaných a zautomatizovaných chvatů, dostala Logana na zem a znázornila bodnutí.

 

Trvalo mi dobrou chvilku, než jsem se ujistila, že Logan už nic neprovede a že je opravdu ,,mrtvý“. Zvedla jsem se na nohy, v uších jsem slyšela jen svoje vlastní srdce a dech.

Logan se zvedl ze země, a navzájem jsme se uklonili, zakončili tak náš souboj. Oba dva zadýchání a tak nějak oba ohromení z výsledku bitvy.  Až po chvilce jsem uslyšela, jak lidi kolem tleskají, jo asi jsem byla první, kdo dokázala Logana přemoct.

Měla jsem dobrého učitele.

 

Akashi mi pogratuloval k projití zkoušky a na účet Logana se začal smát. ,,Tak co Logane, konečně ti spadlo ego co?“

,, Trhni si Akashi.“

Logan najednou přešel ke mně, natáhl ruku a i on mi pogratuloval. ,,Blahopřeji Hathawayová, jednou budu chtít odvetu.“ já jsem jen s úsměvem přikývla a pak sledovala, jak se Logan vrací na své místo.

 

Po zápase jsem si dala dlouhou sprchu, v šatně jsem nebyla jediná, trochu mi to připomínalo šatnu na akademii. Jakmile jsem byla hotová, vyzvedla jsem kluky z jeslí a jela s nimi domů.

Zítra ráno se mám hlásit u Akashiho pro nové papíry a zařazení.

 

Okolo čtvrté hodiny odpolední, jsem se s kluky vydala na místní hřiště, strávili jsme tam hodinku a půl a následně se vydali zpět domů. Udělala jsem večeři, kluky následně vykoupala a už nás jen čekal spánek.

Je neuvěřitelné, jak rychle jsem si dokázala navyknout na život mými s dětmi, jak rychle mi rostou před očima a jak rychle jsem dokázala říkat tomuto místu domov.

 

Kluci za nedlouho oslaví již třetí narozeniny, tento dům byl zaplněn tolika radostí a smíchem, že bych řekla, že tu žiju už od úplného narození. Holé zdi zaplnily nábytkem a obrazy. Prázdnou knihovnu jsem zaplnila kovbojskými romány, které jsem sehnala tady v knihkupectví, byly sice v japonštině, které jsem sice neovládala na takové úrovni, ale byl to pro mě dobrý začátek.

Tohle byla pro mě jediná připomínka, ty knihy a fotka založena mezi nimi. Fotka mě a Dimitriho. Zatím jsem neměla odvahu se na ni podívat, ale časem, když se na ní podívám, se jen usměji a vzpomenu si na časy, které jsem strávila s ním. To, že mi dal dvě nádherné a zdravé děti, je pro mě ta nejlepší náhrada za to, že s ním nemůžu být a stejně, ho budu asi do konce svého života, tam v hloubi duše milovat.

 

Už bylo kolem deváté večer, měla jsem zapnutou televizi a zároveň a na oťasu sledovala nějaké nové informace z Královského dvora. Zrovna jsem si četla o korunovaci nové královny, když mě ze čtení vytrhl zvonek.

,,Kdo to může být.“ řekla jsem si pro sebe a šla tomu dotyčnému otevřít. Před dveřmi stála muž, vysoký svalnatý. Díky stínu z pouličních lamp jsem mu nedokázala vidět do tváře. Ta postava mi byla ale známá. Dimitri?

Dotyčný trochu pootočil hlavu a já tak spatřila jinou tvář. Logan stál před dveřmi a v ruce držel kytici. Růže.

,,Ahoj.“ ozve se Logan.

,,Ahoj.“

,,Promiň, že jsem přišel tak pozdě a že jsem se ti nepředstavil už dnes předtím, než jsi mi natrhla prdel. Jmenuji se Logan Murphy.“ a podal mi ruku

,,Rosemaria Hathawayová, ale říkej mi Rose.“ a jeho ruku jsem přijala. Byla to velká teplá dlaň, která obemkla tu mou, na první dotyk příjemná.

,,Tyhle jsou pro tebe.“ oznámí a podal mi kytici růží, rudých jak krev.

,,Děkuji, díky čemu jsem si je zasloužila?“

,,Myslím, že je na místě ti ještě jednou pogratulovat, nové přiřazení a dokázala jsi mě porazit.“

,,Dobrá, děkuji…“

,,Děkuji ti za dnešní dobrý zápas Rose, tak dlouho jsem si s nikým snad ještě nezabojoval, když nepočítám strigoje a je nikdo nikdy nepočítá.“

,,Nemáš zač.“ chvíli jsme se na sebe jen dívali, bylo mezi námi ticho. Snažila jsem se mu podívat do očí, ale díky tmě jsem nedokázala odhadnout, jak tmavé oči má. Vlasy měl krátké, na bocích úplně sestříhané a na temeně trochu delší. ,,Chceš jít dál?“

,,Bohužel nemůžu, mám noční službu… rád jsem tě konečně poznal Rose.“ poté se otočil, nasedl do auta a odjel.

Já se vrátila zpět do domu, kytici dala do vázy a asi dalších deset minut jsem ji pozorovala, než jsem se rozhodla jít též spát.

 

 

Další den ráno, se konala schůze, sešlo se tu strašně moc loveckých skupin. Každý kadet, který včera prošel, byl vyvolán, potom přešel dopředu na pódium, tam byl oznámeno jeho zařazení a dostal i svou katanu.

Přejela jsem pohledem po skupinách a setkala se s krásnými hnědýma očima. Byl to Logan, který se na mě usmíval.

 

Došla na mě řada, bylo vyvoláno mé jméno, předstoupila jsem před všechny, bylo mi řečeno zařazení. Jednalo se o číslo skupiny 10, která o mě projevila zájem. Jednalo se o jednu z nejlepších skupin, co byla tady v Japonsku. Hodně vážená a velmi početná. Do této skupiny, se chtěl dostat asi každý a mně se to podařilo.

Akashi mi následně předal katanu, s úklonnou jsem si ji od něj převzala a už na první pohled, jsem spatřila krásné zdobení.

,,Moc ti gratuluji Rose.“ řekne mi Akashi a následně mi pogratuluje.

,,Děkuji.“ a s těmi slovy jsem se zařadila zpět na své místo, tentokrát ke své lovecké skupině.

Vyhledala jsem jeden pohled, ten Loganův. Díval se na mě, s úsměvem na tváři a něčím vřelým ve svých očích, jeho úsměv jsem mu oplatila.

 

Sevřela jsem pevně ve svých rukou svou katanu a pomyslela si- nyní je ze mě lovec.