Obyčejní Neobyčejní 14. Kapitola- Hovor a zkouška

 

Omlouvám se za zpoždění, nedošlo mi jak dlouhá už byla odmlka od poslední kapitolky.

Myslet si, že ho už nikdy neuvidím, byla naivita. Ještě dlouho dobu po odjezdu z Ameriky jsem ho viděla před očima.

Natolik mě to dohnalo, že jsem každý večer, co jsem kluky uložila do postelí, vzala do ruky telefon a odhodlávala se vytočit jeho číslo. A i potom všem co se mezi námi stálo, ho nedokážu nenávidět. Nedokázala jsem to, až do jednoho večera.

 

S klukama jsem přijela po mém tréninku domů, byla jsem hodně unavená. Tacumoto mě přemluvil k tréninku s katanou a tak jsem domlácená více jak nikdy. Katana je definitivně něco jiného než kůl. Styl boje, který jsem ovládala s kůlem, jsem musela během tréninku s katanou zcela vypustit.

Už to bylo pár měsíců po pohřbu, ale na mě stále působili Dimitriovi oči, jeho nádherné oříškové oči, které mi kluci připomínají.

Aiden usnul hned, Ethan byl chvilku protivný, ale i on to nakonec vzdal a usnul. Celý dům byl najednou tichý, ani televize dnes nejela.

Usedla jsem do obývacího pokoje a sedla si ke stolu a jako obvykle každý večer, jsem do rukou vzala telefon a nějakou dobu na něj jen tak zírala. A najednou, jsem vyťukala číslo, které jsem tak znala a zmáčkla volat. První vyzvánění… druhé vyzvánění…třetí vyzvánění…čtvrté vyzvánění…páté vyzvánění. Už jsem to chtěla rychle položit, když to najednou na druhé straně někdo vzal.

,,Prosím.“ ozvalo se, ale nebyl to Dimitri. Byl to něžný ženský hlas. Moje srdce se prudce rozbušilo a bilo na poplach.,,Prosím.“ ozvalo se znovu.

,,Promiňte.“ řekla jsem hned ,,Omlouvám, se ale hledám strážce Belikova a nevím, jestli jsem se dovolala správně“

,,Ano, tohle je mobil strážce Belikova, nebo spíše byl, jestli chcete, dám vám jeho aktuální číslo.“

,,Aha, jen komu jsem se dovolala?“

,,Jmenuji se Katarina Arturová, jsem Dimitriho snoubenka“

,,Aha děkuji, mohla byste mu jen vyřídit, že volala strážkyně Rose Hathawayová?“

,,Ovšem“

,,Děkuji“ a zavěsila jsem.

 

Možná jsem čekala, že mi zavolá zpět, možná to bylo jen mé zbožné přání, ale i když jsem na hovor čekala, Dimitri mi už potom nezavolal a já jsem se už o další nepokoušela.

 

Od té doby jsem šla dále.

Kluci rostli strašně rychle ani jsem to nestíhala sledovat, pořizovala jsem jednu fotku za druhou a zakládala do alb.

Adrian se konečně dokopal a přijel navštívit své synovce. Chvilkové napětí mezi kluky skončilo asi po pěti minutách, a jakmile zjistili, co jim Adrian dovezl, tak se oklepali a najednou to byl hodný strýček Adrian.

Adrian na ně mluvil anglicky, což pro ně bylo trochu matoucí, já se s klukama snažím mluvit co nejvíce japonsky a anglicky.

O mém hovoru s Katarínou jsem se před Adrianem nezmínila, a on si nijak nezmiňoval o Dimitrim, ani Lise.

Celkově jsem se nedozvěděla nic nového- vražda královny se stále vyšetřovala, sbírali se důkazy a i přes to, že byl jeden muž obviněn, nebylo dostatek důkazů pro jeho obvinění. Ohledně Sydney, tak jsem se dozvěděla ještě míň než o samotném vrahovi královny. Jediné co jsem dokázala z Adriana vydolovat, bylo, že přeměňovaní strigojů bylo pozastaveno, dokud nebude zvolen nový panovník, pověděl mi pár dalších podrobností, ale stále jsem se nedozvěděla, kdo strigoje přeměňuje. Adrian ani Lisa to očividně nejsou, takže je na scéně nový moroj, který ovládá éther. Bylo to zvláštní, dokonce ani Akashi nic od svého informátora nezjisti.

 

Adrian u nás strávil čtyři dny. S kluky jsem mu ukázala naše město, seznámila ho s několika mými kamarády a vzala jsem ho chrámu na kopci a ugrilovali si na zahradě pravé americké hamurgry. byla to moc příjemná návštěva, ráda jsem si popovídala s někým ze starých známých. Obzvláště s Adrianem.

Čtvrtý den, jsme se všichni museli s Adrianem rozloučit.

Po jeho odjezdu jsme zase v domě osaměli, ovšem s živými dvojčaty, které vykazují známky toho, že ode mě zdědili všechno, co se týče neposednosti, se dlouho nenudíte.

 

 

Moje technika s katanou se zlepšovala a už i Tacumoto se začal tvářit trochu přívětivěji. Ovšem, asi jsem byla lepší, než mi Tacumoto připustil, protože jsem byla navrhnuta na stupňové zkoušky. Od té doby jsem cvičila tvrději a déle.

Doma ve sklepě jsem vybudovala něco jako tělocvičnu. Natahala jsem tam tatami, nějaké náčiní, dokázala jsem sehnat dokonce figurínu a boxovací pytel.

Týden před zkouškami jsem začala být lehce nervózní, opakovala jsem si furt a dokola techniky, které mi Tacumoto vtloukávala do hlavy. Kluci mě občas pozorovali a snažili se napodobovat mé techniky, a pokud mě nepozorovali, lítali po domě a dělali jedině tak bordel.

 

V den zkoušek se ze mě najednou veškerá tréma vytratila. Místnost, kde se odehrávaly zkoušky, byla obrovská, plná dhampírů, které se přišli podívat na zkoušky jejich mladších ročníků.

Nic takového jsem ještě nezažila, na academii bylo zkouškové období, během kterého se musíte chovat jako dhampír ve službě a zareagovat v případě útoku. Naši útočníci byli strážci, kteří útočili na novice, tady to bylo propracované soubojové utkání v mnoha stanovišti. Lukostřelba, boj z blízka, boj s katanou, nebo jen ochrana morojů.  

 

Aidna a Ethana jsem odložila do jesliček a mohla jsem se dostavit k registraci. Dostala jsem instrukce a šla jsem na předem určené místo.

Už tam na mě čekalo několik lidí.

 

Zkouška probíhala formou souboje. Začínalo se na jednom protivníkovi a dále se stupňovalo. Podmínkou pro úspěšné projití zkoušky je vydržet alespoň 3 minuty souboje a nenechat se zabít. Pokud složíte protivníka, dříve zkouškou jste prošli.

Mnoho mích mladých předchůdců selhalo a já se začínala obávat, že i já neprojdu.

Vstoupila jsem na tatami a po uklonění, začal boj. Moje pohyby byli instinktivní a po pár úderech jsem protivníka vyřídila. Nejen, že jsem byla svými pohyby překvapená já, ale byli překvapení i mí protivníci. V druhém kole, jsem své dva protivníky srazila tak lehce, jak předchozí.

Na konci jsem byla obeznámena, že zkouškou jsem prošla a byla jsem dále doporučena k další zkoušce, která určuje, jako práci budu v nejbližší době dělat.

 

Tuto zkoušku, sledovalo mnohem více lidí, protože se odehrávala na vyvýšeném pódiu a ještě k tomu mnohem větší. Věděla jsem, že na tuto zkoušku se studenti připravují dlouho, a někteří ji prostě neprojdou. Dalo by se říct, že je to stejné jak na Královském dvoře, pokud máš dobré výsledky, jsi zařazen do strážcovského oboru, pokud ovšem tvoje výsledky jsou nedostačující, prostě tě šoupneme do administrativy.

Začínala jsem být nervózní, každý z nás si vylosoval lovce, se kterým budeme bojovat. Jakmile jsme si vylosovali papírek, rozevřeli ho a ukázali ho. Akashi to vždycky buď nějak zhodnotil, nebo se jen přesunul dál. Ovšem u mého jména se zarazil, jakmile ho uviděl a když ho vyslovil, aby můj lovec věděl s kým bude bojovat, tak všichni okolo ztichli. Neměla jsem z toho dobrý pocit, proč jsem se bála jen toho nejhoršího.

 Akashi mě v tom nejhorším ovšem jen utvrdil, řekl ,,Hodně štěstí.“ a pak se losovalo dále. Jméno na lístečku jsem neznala, ale bylo mi jasné, že to bude nejspíše nejtvrdší bojovník.

Mladík vedle mě, se ke mně naklonil a řekl: ,, Logan Murphy, u něj ještě nikdo neprošel. Hodně štěstí Hathawayová.“

No bezva, prolítlo mi hlavou, jsem v háji.