2.Kapitola
r. 2015
jo uplynulo už hodně dlouho od toho, co jsem měla svoji krásnou snědou pleť, ale co zvykla jsem si. A konečně po dlouhé době jsem uznávaná. Taky pomohlo tomu, že každého kdo mi odporoval, jsem prostě zmlátila, díky dhampírské trénování, díky učitelé, díky všichni.
Kůl jsem si nechala a díky němu zabíjím svoje objeti, protože jsem si řekli, já a Xander, že budeme trochu užiteční Immoři a pro svou výživu jsme si vybrali strigoje. A díky jejich vzpomínek můžeme vědět, kde jsou ostatní.
Sedím vedle Xandra který řídí ,,naše auto". Jo je kradený.
Dojeli jsme do státu Montana, je tu poměrně dobré loviště, za tu dobu co jsem na světě, jsme tu nějakou dobu strávili, a taky je v Montaně škola sv. Vladimíra. Je to ta nejlepší škola pro Moroje a Dhampíry. Já jsem tam studovala stejně jako moje svěřenkyně.
Xander zaparkoval někde v lese a mi se do něj vydali. Mohli jsme jenom doufat, tady někde budou. Je právě jedna hodina ráno. Nejslepší podmínky na lov strigojů.
Ani ne za půl hodiny jsme na ně narazili, nebo spíše oni narazili na nás. Neváhala jsem ani minutu a vytáhla jsem svůj kůl a začala je zabíjet. To stejné udělal i Xander. Bylo jich tak poměrně hodně ale mě to nevadilo, a myslím že i Xanderovi ne. Za chvilku strigojové leželi u našich nohou.
Xander se na mě podíval a pronesl ,, dobrou chuť" a vrhl se na první mozek. Rozrazil mu lebku a začal jíst. ,, ty jo měla by, jsi ho ochutnat je skvělý" řekl a pomalu si dával další hrst mozku.
Já si našla toho nejvzdálenější od Xandra, sedla jsem si k němu a začala jíst
Víte jaký je to pocit, když vám vaše matka nachystá to nejlepší jídlo a vy ho po dlouhé době jíte? Tak takový je to pocit u mě, akorát já ten mozek jím téměř každý týden a ta chuť mě nikdy neomrzí, nikdy nezmizí to těšení na půl kila mozkové hmoty. Taková lahoda.
Páni to jsem se vážně zamyslela nad mozkem?
Když jsem byla hotova a Xander taky tak jsem šli pomalu k autu, a najednou na mě přišla vize.
,,Ahoj Michal" řekl jeden. A prošel okolo něj. Ten muž byl vysoký a na sobě měl kovbojský hnědý plášť jako jsme kdysi mívali my, vlasy mě delší tak po ramena a ty jeho oči, krásně oříškově hnědé. ,,Kam pak máš namířeno, nemáš náhodou volno" zeptal se ho.
,, No právě, tak jdu otestovat mašinu, dlouho jsem na ni nejezdil"
,, Tak zatím Dimitri" řekl a odešel
A tím moje vize skončila. Na slovo divné nemám místo. Sama o sobě jsem dost divná takže…
Takhle to bylo celý týden, nové vize, nové vzpomínky a řeknu, že ten strážco-strigoj, neměl pěkné období v dětství, ale často jsem tam vídávala toho strážce s první vize. A jak se stal strigoj, byl u každého zásahu na strigoje. Přemýšlím, jestli měli i někdy teď zásah na ně, jako na ty strigoje. Podstatě hned jak vyšlo slunce, těla byla spálena, ale některá byla i v jeskyni, tak jestli se teď náhodou nediví, že několik strigojům chybí mozek.
Z toho přemýšlení mě začíná bolet hlava. Dojdu ke stolu, vezmu si uhel a papír a začnu něco čmárat. Najednou se z toho vyvine, postava toho strážce, Dimitrie. OMG. Bohové si ze mě nejspíše střílí, jinak si to prostě vysvětlit nedokážu.
Už několik dní hledáme další skupinu strigojů, podle všeho měli být v jedné nedaleké jeskyni, uprostřed státu Montany, ale když jsme tam dorazili, bylo tam prázdno, pusto jako na poušti. Když jsme vešli opatrně dovnitř našli jsme několik strigojských těl, ale mrtvých. Strigojové měli probodnutá srdce, nejspíše, stříbrným kůlem. Bylo to divné, za prvé mělo tady být tak 15 strigojů, za druhé, kdo byl tak blbej a vlezl do doupěte strigojů, za třetí na jednoho jich tu bylo moc, a za čtvrté tři z nich měli rozraženou lebku a nic tam neměli.
,, teda já věděl že někteří strigojové jsou dutý hlavy, ale až tak dutý hlavy jsem vážně nečekal" řekne jeden z mladých a strážců a podívá se na mě. Jeskyní se rozlehne jejich smích, mě jedinému se do smíchu moc není. Věřte mi kdyby jste viděli to co já za posledních pět let, taky by vám do smíchu nebylo.
,, zavolejte, někdo alchymisty ať se na to podívají, třeba oni budou vědět o co tady jde." Řeknu a podívám se na Patrica. Ten jenom přikývne a začne vše vyřizovat.
,, Pár strážců tu zůstane, ostatní se vrátí a začnou se připravovat na další zásah" řeknu a vycházím z jeskyně. Společně se sedmi strážci a dvěma mororoji se vracíme zpět na školu sv. Vladimíra.
Dojdu do svého pokoje a zajdu do koupelny a tam se důkladně vysprchuji. Byl to náročný den, jesště předtím jsme měli jeden výjezd a následně jsme šli na další, ale na tom druhým nic nebylo. Divné velmi.
Když jsem osprchovaný, převléknu se do oblečení na spaní a vpluji do postele, pustím si svoje hitovky z 80. let, a začnu číst svůj oblíbený kovbojský román v azbuce.
Komentáře
Okomentovat