Obyčejní Neobyčejní 13. Kapitola- Dimitri

 

https://www.youtube.com/watch?v=aISJJVHMIiw&list=PLG-c2lQR0inxSj3VPfQlFORyi6rWE93Gi&index=135

PÍSNIČKU PŘIKLÁDÁM PRO NAVOZENÍ ATMOSFÉRY KE ČTENÍ POVÍDKY. 

Málem jsem ji nepoznal, vypadá jinak…Roza stála jen několik metrů ode mě. Jak je to dlouho, co jsme se viděli?  Dva roky.

Roza stála opodál, se třemi muži s uniformou ADS a bavila se s nimi, bez pochyby tu byla s nimi, ale nechápal jsem proč. Ještě chvíli jsem se na ni díval, pozoroval ji, ale ztratila se mi z dohledu, když se lidé okolo více shromažďovali.

Po pár minutách nás pustili dovnitř, s Katarínou jsme si sedli do smíšených lavic, ale Lissa s Christianem do těch královských. I když jsem nebyl dnes ve službě, měl jsem na sobě dhampírskou uniformu a kůl ve své kapse. Přejížděl jsem pohledem celý kostel, hledal jsem Adriana, ale s jeho rodinou jsem ho nenašel. Pohled mi pátral po skrytých místečkách, kam by normální oko nedohlédlo.

Adriana jsem našel v temném rožku kostela, ovšem nebyl tam sám. Společně s ním tam stála Roza, až teď jsem si všiml, že má jinou uniformu. Na levém prsu a rameni měla znak ADS. Jak jsem si toho sakra předtím nevšiml.

Stála tam s ním, chvilku ho objímala, chvíli zas držela za ruku, byla tu kvůli Adrianovi, jinak by sem určitě nevrátila.

 

Stejně jako já pozoroval jí, tak jsem já na sobě cítil její pohled. Jeden druhého jsme pozorovali tak, aby ten druhý o tom nevěděl. Bylo to komické, ale neměl jsem odvahu se jí podívat do očí, ne po tom všem co jsem jí provedl.

Stiskl jsem Kataríně ruku, potřeboval jsem zpět do reality.

 

Po pohřbu, po posledním rozloučení jsme se vrátili do našeho bytu. Katarina se rozhodla, že něco uvaří, já mezitím šel do ložnice, sedl si na postel a vložil si hlavu do dlaní. Na povrch se mi drali staré vzpomínky. Já a Roza v tělocvičně…v nářaďovně.

Bože můj.

 

Sáhl jsem do nočního stolku a mezi všemi svými knížkami vytáhl jednu a otevřel na založené stránce. Stránka byla založena její fotkou z akademie. Na fotce vypadala ještě tak mladě, tak nevinně, ale teď když jsem jí viděl, vypadala tak dospěle. Změnila se a to hodně.

,,Zlato??“  ozvala se Katrina z kuchyně, rychle jsem založil fotku zpět do knihy a knihu vložil do nočního stolku.

,,Co se děje.“

,,Jsi v pořádku? Byl jsi v ložnici skoro hodinu“

,,Ano jsem v pořádku.“ ne nejsem. Katarina nebyla jako Roza, protože Roza by to na mě poznala, Katarina ne. ,,Půjdu se na chvilku projít ven.“

A než stačila něco říct nebo namítnout, byl jsem z bytu pryč. Ani nevím, jak dlouho jsem byl venku, musel jsem si vyčistit hlavu, chtěl jsem přijít na jiné myšlenky, musel jsem přestat myslet na Rozu. Když už jsem si myslel, že moje myšlenky budou směřovat jinam, opět jsem ji spatřil.

 

,,Roza.“ její jméno mi z úst vyklouzlo, ani nevím jak, ovšem jakmile jsem ji oslovil, strnula uprostřed pohybu, neotočila se na mě. Měl jsem strach, strach podívat se jí do očí. Moje nohy se daly sami do pohybu, zastavil jsem se za ní. Opatrně natáhl ruku a opatrně se dotkl jejího ramene ,,Roza.“ vyslovil jsem znovu její jméno, tentokrát se na mě otočila. Najednou, jako bych nedokázal mluvit.

Byla to ono, byla to moje Roza. Stála tu přede mnou, téměř stejná a zároveň úplně jiná, než jsem si ji pamatoval. ,,Roza.“

Její oči mě chvilku pozorovaly, dívala se mi do očí a já do těch jejích. Nevím, co viděla v těch mích, ale já v těch její viděl bolest, ale nejen jí, možná i nenávist a překvapení. Ještě pár vteřin se mi dívala do očí a pak se otočila a odešla.

 

Srdce mi divoce bušilo a ještě pár minut stál na tom stejném místě, pozoroval jí, jak se ode mě vzdaluje.

Musela být u Adriana a nepřekvapilo mě, když jsem u Adriana našel i Christiana. Ti dva s ní zůstali jako jediní v kontaktu, sem tam jim uklouzlo její jméno ale jinak nám o ní nikdy nic neřekli.

,,Viděl jsem jí.“

,,Koho.“ zeptal se mě Adriana, popíjel čaj něco kreslit do svého bloku.

,,Rozu.“ jakmile jsem vyslovil její jméno, přestal kreslit a podíval se mě. ,,Proč jsi mi neřekl, že tu bude.“

,,Myslím si, že do Rose, ti už nic není, poté co jsi dal kopačky a ona kvůli tobě opustila Královský dvůr.“

,,Počkat kvůli mně?“

,,Jo, dalo by se to tak říct.“ ozval se zase Christian.  

,,Co tím myslíš.“

,,Myslím tím, že Rose začala svůj znovu daleko od Královského dvora, vzdala se prakticky všeho, jen aby byli šťastní.“

,,Byli…kdo oni.“ 

 

Na to mi ale Adrian ani Christia odmítali odpovědět. Nechápal jsem to, kdo oni. Našla si někoho jiného, má přítele? Nebo manžela? Byl to jeden z těch mužů, kteří s ní byli před kostelem. Ovšem jak jsem se snažil sebe více, ani z jednoho jsem pravdu nedostal, na Rose bylo vyhlášeno embargo.

 

,,Nechtěl jsem jí ublížit.“

,,Jasně brácho.“ odpověděl mi Adrian a začal znovu kreslit.

,,Myslím, že mě princezna ovlivnila.“ vyřkl jsem svou domněnku.

,,Cože?“ řekli oba dva zaráz.

,,Myslí, že jsem byl pod nátlakem, a myslím, že to dělala princezna. Podle mě potřebovala dostat Rozu z Královského dvora za každou cenu, a já jsem byl pro ní její dokonalý nástroj, využila mě abych Rozu zlomil a tak jí tak donutil, nás opustit“

Doufám, že se vám tato kapitolka z Dimitriho Po líbila. Ovšem nebude to pravidelně, že bych jejich pohledy střídala. 

Mám v plánu ještě pár kapitol z Rouziného pohledu a pak bude překvapení. Tak snad se Vám moje překvapení bude líbit.