Obyčejní Neobyčejní 12. Kapitola- Má bolest

 

Bohoslužbu jsem vnímala jen částečně. Pozorovala jsem lidi o kolo, morojové, dhampíři alchymisti. Každý kdo něco znamená. Myslím, že jsem zahlédla i svěřence mé matky, takže by tu mohla někde být.

Sem tak jsem se podívala směrem k Lisse a Christianovi, oba dva ovšem bedlivě poslouchali, co kněz čte z bible. Pak jsem ovšem i zabloudila pohledem k Dimitriovi a ženě která seděla vedle něj. Je to morojka, krásná žena s havraními vlasy a velkýma modrýma očima. Vsadila bych svoje boty, že její kouzlo je voda.

Adrian si všiml, koho pozoruji, nepatrněji mi stiskl více ruku a pokusil se na mě usmát.

 

Po bohoslužbě jsme s Adrianem ještě chvíli zůstali, bylo tu ještě posledních pár lidí, kteří se zdrželi ze stejného účelu jako my.

Posadili jsme do lavice a jen mlčky seděli vedle sebe, bylo to dlouho, co jsem byla v kostele. V Bizenu kostel byl, a stejně jako zde se konaly nedělní bohoslužby, ale zatím jsem neměla odvahu vstoupit na boží půdu, až doposud.

,,Jak se vám v Japonsku vede.“ Zeptal se mě Adrian tak abych jeho slova slyšela jenom já.

,,Vede se nám lépe, než jsem čekala, začala jsem zase trénovat, snad mě do roka vezmou k jedné z loveckých skupin a kluci začali už žvatlat a ani minutku neposedí.“

,,Měl bych vás co nejdříve navštívit, kluci by měli znát svého kmotra…Jak dlouho se zdržíš.“

,,Zítra dopoledne odlétáme zpět, déle tu být nesmíme.“

,,Dobrá, už jsi mluvila s Christianem?“

,,Ještě ne, včera když jsem běžela kolem domu Liss, mě spatřil, ale ještě nebyla šance s ním mluvit.“

,,A Dimitri?“

,,S ním bych neměla odvahu mluvit ani za pět let, na tož abych s ním dokázala mluvit dnes, nebo zítra.“

,,Vím, že se chceš zeptat.“

,,Ano chci, ale nejdříve pojďme nějak, kde je větší soukromí.“

 

 

Než jsme došli do Adrianova bytu, stačila jsem zavolat Tadashimu, že se zdržím a přijdu později. Adriana jsem svou japonštinou překvapila, ale nijak zvláště ji nekomentoval. V jeho bytě bylo relativně čisto, když pominu rozházené náčrty různých kreseb, v obývacím pokoji bylo pohozených několika skicáků, některé byly otevřené, jiné zavřené. Když jsem vzala jeden do ruky a listovala stranami, téměř všude byla namalovaná Tatiana. Bylo zvláštní jí vidět na některých kresbách tak neformálně ale Adrian dokázal vystihnout každý detail, vypadala tak přirozeně a uvolněně. Takhle si ji Adrian pamatoval, jako tetičku Tatianu.

 

Adrian nám udělal čaj a společně jsme se posadili do obývacího pokoje.

,,Tak se ptej.“

,,Opravdu ti to nevadí?“

,,Ne, potřebuji myslet na něco jiného.“

..Dobře, kdo to je… ta žena s Dimitrim.“

,,Jmenuje se Katarina a je čtvrtá úspěšně proměněná morojka.“

,,Počkat…jak to myslíš.“

,,Asi před rokem a půl jsme zkusili chytnout jednoho ze strigojů a zkusit ho proměnit zpět jako tenkrát Dimitriho a povedlo se. S prvním následovali další proměnění, celkově jsme dokázali proměnit 8 morojů a 4 dhampíry. Katarina byla 4 úspěšně proměněný moroj. Dimitri vedl skupinu, která tyto strigoje lovila a jelikož byl jedním z nich, tak jako jeden z mála jim rozumněl a dokázal jim pomoci překonat to, co prováděli, když byl strigojem. Na Katarinu se muselo dávat větší pozor, po proměně měla sklony k sebevraždě a tak se jí Dimitri ujal. Vyplynulo to mezi nimi nějak samo a oba dva vypadají spolu šťastně.“ povypráví mi a mě u toho tak moc bolelo srdce. ,,Rose, po tvém odjezdu…“

,,Co po mém odjezdu.“

,,Byl na to špatně, moc toho nenaspal, většinu času strávil v tělocvičně a téměř jako by se mučil za něco, co udělal. Jako by se trestal za to, co ti provedl.“

,,No…“ zasmála jsem se a setřela si slzu, která mi začala stékat po tváři. ,,Asi jsme si to oba zasloužili, on si našel ženu, se kterou sdílí stejný osud, a já mám své dva malé chlapce. Možná to tak mělo být.“

,,Měla bys mu to říct, řekni mu o Aidnovi a Ethanovi.“

,,Nemůžu mu to říct, vůči Katarině by to nebylo fér.“

,,Děláš si ze mě srandu, nemůžeš být na to sama“

,,Prostě mu to nepovím, zvládla jsem těhotenství sama, zvládla jsem sama porod, zvládla jsem sama jejich první rok, myslím, že zvládnu sama i následující roky, ať se má dít cokoliv.“

,,Dobrá, ale pokud bys potřebovala pomoct, budu tu vždy pro tebe.“

 

Do hodiny do bytu přišel i Christian, celou noc jsme si poté spolu povídali, vyprávěla jsem ji, jak té je v japonsku, jak se nám daří a oni mi na oplátku vyprávěli, co se u nich odehrálo za poslední dva roky.

Christian se rozhodl že požádá Lissu o ruku, jen musí počkat na tu správnou chvilku. U Adriana jsem se konečně dozvěděla, že věc mezi Sydney se konečně hnula a Adrian s ní začal zase úspěšně komunikovat.

 

Pár minut po východu slunce, jsem se rozloučila s Christianem a Adrianem a vyrazila na hotel. Když jsem procházela podchodem mezi dvěma budovami, někdo za mnou mě oslovil.

,,Roza.“

Strnula jsem uprostřed pohybu, věděla jsem kdo za mnou stál, ale nedokázala jsem se otočit a podívat se na něj.

,,Roza.“ vyslovil znovu mé jméno, ucítila jsem dotyk na svém rameni. Donutil mě, abych se na něj otočila a podívala jsem mu do očí. ,,Roza.“

Dimitri byl stále ve své uniformě, vlasy měl ovšem už rozpuštěné a splývaly mu tak podél obličeje.

I když stále opakoval mé jméno, já mu nedokázala říct ani slovo, ještě chvíli jsme se dívala do těch jeho nádherných hnědých očí a já se pak beze slova otočila a pokračovala zpět do hotelu.

 

 

V hotelovém pokoji na mě už všichni tři čekali, už byli sbalení, čekalo se jen na mě. Byla jsem sbalená během minuty. Ani jeden mi nic neřekl, jen jsme mlčky odešli z hotelu přímo do podzemních garáží a vyjeli na letiště. Vyrazili jsme domů a po několika nekonečných hodinách jsem mohla opět obejmout své dva krásné chlapce.