Obyčejní Neobyčejní 9. Kapitola- Malá tajemství

 

Moje matka byla ta nejméně očekávaný člověk zde před mým prahem.

,,Mami? Co ty tady děláš?“

,,Přijela jsem navštívit svoji dceru.“

,,No to určitě… jaký je tvůj pravý důvod, že jsi zde?“

,,Nechceš prvně utěšit dítě, než se do mě pustíš?“

 

Nechápala jsem její návštěvu, ano byla jsem ráda, že přijela, přeci jenom je to má matka a babička mých dětí. Jakmile jsem vstoupila do ložnice, spatřila jsem dva nespokojené uzlíčky vrtící se v posteli v přikrývkách.

Musela jsem oba dva přebalit a zatímco jsem je měla položené na pultě oboum dvoum se kutálely po tvářičkách jejich krokodýlí slzičky. Jakmile byly čistí, uvázala jsem si je do šátku a chvilku s nimi jen tak chodila. Po chvilce se oba dva uklidnili a já taky mohla za matkou, která mezitím vešla do domu a zkoumala ho.

Z jejího výrazu jsem nedokázala nic vyčíst, netušila jsem, co se jí honí hlavou.

,,Tak už mi řekneš, proč jsi sem přijela?“

,,Jak říkám, chtěla jsem navštívit svou dceru.“

,,Dobře, tak mi to neříkej, je mi to vlastně jedno.“

,,Jak jsi na tom… máš dostatek financí vůbec?“

,,Ano, myslím že jsem dostatečně zajištěná. Na Královském dvoře mi platili dost slušně a tady též.“

,,A kdo je vůbec otec… není to doufám Ivaškov.“

,,Ne Adrian to není.“

,,A jaký moroj může za to, že ti zkazil život?“

,,Žádný moroj mi život nezkazil mami…možná to není, co jsem si od  života vysnila, ale aspoň jsem šťastná.“

,,Rose.“

,,Jestli tu jsi jen proto, abys mi tu říkala, jak jsem si posrala život, tak můžeš odejít.

,,Rouse, vím jaké to je být mladou matkou. Jen chci vědět, že ses rozhodla správně.“

,,Rozhodla jsem se tak jak jsem to cítila. Což znamená, že jsem se vzdala být administrativní dhampírkou pro tyto dva malé uzlíčky.“

 

Myslím, že jsme se obě dvě pochopili. Chvilku jsme se na sebe jen dívali, poté jsme se ale přesunuli do obývacího pokoje.

,,Jak jsi je pojmenovala.“

,,Aiden a Ethan.“

,,Vybrala jsi pěkná jména.“

,,Uvažovala jsem o nich hned, jak jsem zjistila, že jsem těhotná s dvojčaty.“ Jelikož oba dva zase usnuli, odložila jsem je zpět do ložnice a zabalila do peřinek a vrátila se zpět za matkou.

Oběma jsem udělala čaj a společně si sedli ke stolu v obýváku.

,,Proč vůbec Bizen, co tě sem vedlo, proč jsi opustila Královský dvůr.“ zeptala se matka a prohlížela si tak po očku celou místnost. Stihla jsem už udělat několik fotek, měla jsem tu i nějaké pamětní fotky, ještě z akademie a Královského dvora. Jednu fotku jsem ale tak nenápadně schovávala za ostatníma. Mě a Dimitriho. Po tom všem jsem ho asi nechtěla úplně vymazat ze života, jednu připomínku jsem potřebovala.

,,Už mě tam nic nedrželo.“

,,Proč jsi opustila všechno a všechny, opustila jsi domov, to musí mít důvod.“ věděla to, nevěděla jsem jestli na to přišla sama nebo jí to někdo řekl, bylo mi to vlastně jedno, byla jsem ale ráda, že to věděla a nemusela jsem jí to vysvětlovat, jen asi nechtěla aby to byla pravda. ,,Abe mi to řekl, věděl že sem jedu a chtěl abych si s tebou promluvila ohledně jejich otce…“ už jsem se chtěla nadechovat k odpovědi ale matka mě předběhla ,,Rose, nemám ti do toho co mluvit, sama jsem to Abeovi neřekla a jestli ses tak rozhodla, že mu to neřekneš, je to tvoje volba. Byla jsem naprosto stejná.“

,,Je to Dimitri…  po té co jsem ho, tedy respektive princezna přeměnila, já nastoupila na administrativu a on se zotavoval, nechtěl mě k sobě pustit hodnou dlouho, ale pak jednoho dne. Nevím, co se mu změnilo v hlavě, ale nějak se to stalo, trvalo to jen chvilku.  Pak jsem zjistila, že jsem těhotná, a že vůbec jde, aby měl dhampír s dhampírekm děti. Dimitri mě nechal a já když už jsem v sobě nosila dva malé zázraky, tak jsem se rozhodla si je nechat a jemu nic neříct. Nelituji toho, od toho prvního momentu co jsem je mohla držet v náručí, bylo to něco neuvěřitelného. Tady mi umožnili začít znovu, dokonce mi tu nabídli pracovní místo. Jsem tu šťastná mami.“

 

Matka se mnou zůstala, jak dlouho jen mohla. Naučila mě, jak to dvojčaty zvládnout a při tom se nezbláznit. Její pomoc jsem neuvěřitelně ocenila a byla jsem šťastná, že je tu s námi. Stala se sní dobrou babičkou, věděla jsem, že jí bude.

Ovšem i ona nakonec musela odjet a my zase zůstali sami, ale nyní jsem věděla, že je vše aspoň na tuto chvíli vše v pořádku.