Obyčejní Neobyčejní 7. Kapitola- Vše jak má být

 Po dlouhé době další kapitolka :)  Sice krátká, ale doufám že i tak vás potěší :) 

https://www.youtube.com/watch?v=o-mj-2SVMG4&list=PLG-c2lQR0inxSj3VPfQlFORyi6rWE93Gi&index=14 

Doporučuji si pustit, tuhle písničku mám hodně ráda a během ní hodně píši 

Myslela jsem si, že od teď, když jsem se přestěhovala a kompletně se odřízla od Královského dvora, se všechno zlepší, přestanu myslet na Dimitriho, že v podstatě teď čekám jeho děti a že možná o ně přijdu.

Musela jsem na to celou dobu myslet. Takahiro mě opustil. Musel odjet znovu do Číny, kde má svůj tým, odjel, aby mohl lovit strigoje a zabíjet je.

Zatím co já mezitím spím v domě, který nepovažuji za domov. Pracuji v práci, kde skoro nikomu nerozumím.

Ve čtvrti, kde jsem se prozatím usídlila, který je nyní mým domovem, jsem se seznámila s několika lidmi. S rodiči, dhampírské rodiče. Emily, utekla z Ruska, když v 19 otěhotněla. Jednou se vyspala se svým dhampírským spolužákem. Doktor si ji sám našel a podstoupila stejnou léčbu jako já. Výsledkem je zdravé dítě. Stejně jako ona i já jsem nyní na všechno sama, teda byla. Nyní je obklopena přáteli.

Začala jsem třikrát týdně chodit na kurzy japonštiny, bylo to peklo, ale byly vidět výsledky. Učí mě, bože skoro to jméno nedokážu ani vyslovit, jmenuje se Keitaro a v této vesnici žije celý svůj život. Díky jeho tvrdohlavosti říct aspoň jedno slovíčko anglicky, jsem postupně ale jistě propracovávala k mluvení. Psaní byl ovšem jiný voříšek.

 

Pár krát do měsíce jsem mluvila přes Skyep s Adrianem a Christianem, buď zaráz nebo odděleně. Moc jsem z nich nikdy nedostala, obvykle se ptali jak se mám já a děti. S každým měsícem mi rostlo břicho a připadala jsem si více jak dýně.

Emily mě zasvětila do japonského způsobu života, naučila mě několik receptů jak co uvařit. Nebylo to tak těžké a já si to tu začala zamilovávat, začala jsem tomu tady přicházet na chuť.

 

Když jsem byla v sedmém měsíci, překvapil mě svou návštěvou můj otec. Ibrahim Mazur by v ten moment nejradši sežehl na uhel Dimitriho. Jak se to dozvěděl, jsem vědět ani nechtěla. Zůstal pár dní, pomohl mi složit dětské postýlky a další skříňky, s kterými jsem si nevěděla prakticky rady. Týden co otec odjel, se u mě objevilo několik věcí, s kterými jsem ani nepočítala se vzkazem. ,,Pro moji holčičku a má vnoučátka. Miluji vás všechny." Po tom mi do očí vrhly slzy.

 

Celé těhotenství probíhalo v naprostém pořádku, neměla jsem žádné problémy. Od pátého měsíce se děti uvnitř šily, jako kdyby už teď byly připraveni zabíjet strigoje.

O sedm měsíců později co jsem nadobro opustila Královský dvůr, jsem u sebe mohla přivítat své dva chlapce. Držela jsem je v náruči a oba dva byli naprosto kouzelní. Hned na první pohled jsem v nich viděla Dimitriho.

Pojmenovala jsem je Aiden a Ethan a byli to mí dva chlapci.

 

A nyní na ten malý okamžik když jsem je viděla ve svém náručí, oba dva spokojené, jsem si pomyslela, že je všechno v pořádku, že přesně takový svět má být.