Obyčejní Neobyčejní 11. Kapitola- Návrat

 

Ahojte lidičky, omlouvám se vám za tu neaktivitu, ale bohužel jsem onemocněla a neměla sílu vůbec psát.  

,,Upřímnou soustrast Adriane.“ řekla jsem mu do telefonu.

 

Stačil jeden rozhovor s Adrianem a nasedla jsem na první letadlo, který jsem stíhala. Děti jsem nechala v opatřovatelské službě, která hlídala děti dhampírů, kteří vyjíždějí na delší mise.

Akashimu se hodilo moje spojenectví s jedním s královským a že jsem na pohřeb Tatiány byla pozvána. Spolu se mnou, vyrazilo na pohřeb i několik velvyslanců. všichni tři to byli starší dhampíři, kteří byli poznamenaní službou a lovem strigojů. Bohužel, pro mě ani jeden neuměl anglicky.

I když jsem si chtěla vzít starou uniformu, má nová pravidla mi ovšem striktně nařizovala dodržovat řádný oděv. Zabalila jsem si s sebou jen to nejnutnější a mohli jsme vyrazit.

Nebylo potřeba svým spolucestujícím vysvětlovat, jak Královský dvůr funguje, doplnila jsem nějaké informace, jinak byli informování perfektně na to, že to byla jejich první cesta do Ameriky.

..Pohřeb by měl být v pátek, máme dostatečnou časovou rezervu abychom vše stíhali, na královském dvoře bychom měli být ve středu večer, potom máme celý den volno, každý s ním naloží, jak bude chtít.“ řekl strážce Tacumoto.

O svých společnících jsem věděla tolik, kolik bylo potřeba a kolik mi sami dovolili, abych věděla. Něco jsem věděla z doslechu. Tacumoto, nejstarší z naší skupiny je jedním z nejlepších lovících skupin v japonském dhampíří společnosti. Ichiro byl lovem poznamenán více, než by si kdo mohl představit, z doslechu jsem věděla, že celou jeho rodinu vyvraždili strigojové, podle všeho patřil ještě k starším japonským vesničkám v horách, kde žili morojsko-dhampíří rodiny. Po dvaceti letech služby lovu, se rozhodl, že začne učit dhampíři novice- co jsem slyšela tak jeho výcviky jsou brutální. Tadashi byl ze všech nejmladší a ke mně asi nejvíce otevřený. Během cesty jsme spolu komunikovali asi nejvíce.

Když jsme přistáli na americké půdě, čekalo na nás připravené auto, které vlastnil Královský dvůr. Automaticky jsem nasedla jako řidič. Cesta nám zabrala pár hodin plus časový posun, byla zabijácká kombinace. Díky japonskému dvou fázovému režimu jsme zvyklí na střídání směn nočních a denních služeb.

Ke Královské bráně jsme dorazili jen hodinu před svítáním, měnili se služby. Zastavila jsem před bránou a čekala, než nás pustí dovnitř. Procento napadení bylo okolo 10%- téměř nepravděpodobné, ale i tak jsem byla ostražitější. Jakmile nás pustili, za bránou na nás čekala kontrola.

,,Hathawayová.“ zaznělo okamžitě, co jsem stáhla okýnko. ,,Už je to doba co jsem tě tu viděl…“ Jenkins, jeden z mála dhampírů, kteří se mnou drželi poté, co jsem přivedla Dimitriho zpět.

Jakmile jsem pomyslela na Dimitriho, projela mnou obrovská vlna nervozity.  

,,Ahoj, moc se nezdržím, jsme tu jen na pohřeb.“

,,Vidím, že jsi změnila uniformu, sluší ti.“

 

Ještě jsme si vyměnili několik zdvořilostí, než druhý strážce prověřil propustky a pozvánky na poslední rozloučení.

,,Rád jsem tě viděl Hathawayová.“

,,I já tebe.“

 

Zaparkovala jsem auto v podzemních garáží, zapsali jsme se v hotelu, který byl plný různých diplomatů, významných rodina a podobně. Jelikož byl omezený počet pokojů, dostali jsme jeden čtyřlůžkový. Nebylo to sice ideální, ale mohli jsme být rádi.

,,Jestli nejste moc unavení, můžeme zajít do tělocvičny.“

,,To není špatný nápad.“ ozval se Ichiro.“

 

Schválně jsem nás zavedla do tělocvičny, kde by v tuhle dobu neměl nikdo být a měla jsem pravdu. Tělocvičnu jsme měli na dlouhé hodiny pro sebe. Ichiro se chopil tréninku a než jsme skončili sotva jsem dokázala chodit.

,,Hathawayová, kdy začneš trénovat s katanou.“ otázala se mě Tacumoto

,,Nevím jistě, jestli vůbec chci, bojovat s kůlem jsem se začala učit, už když jsem byla malá. Myslím, že ho ovládám dostatečně dobře, abych s ním dokázala zabít.“ v ruce jsem dřímala svůj dřevěný cvičný kůl, který jsem pevně sevřela. Nevím, jestli se chci vzdát svého kůlu.

,,No jak chceš, ale věř tomu že katana je lepší.“

 

Skoro celý čtvrtek jsme prospali, dolehl na nás časový posun a Ichirův trénink.

Vzbudila jsem se dříve než mí spolunocležníci a proto jsem se rozhodla jít zaběhat, podívat se na stará místa. Běžela jsem svou starou trasou, za ty dva roky se to tu moc nezměnilo. Ze zvědavosti jsem proběhla i kolem domu kde bydlela Lissa, zastavila jsem se opodál a pozorovala dění v domě. Lissa tu stále bydlela, chvilku jsem je pozorovala. Byl tam Christian, Lissa, Adrian, Dimitri a další ženu, kterou jsem neznala. Při pohledu na Dimitriho se mi málem zastavilo srdce, možná i pár úderů vynechalo. Roza.

 

Christian vyhlédl z okna a spatřil mě, vypadal hodně překvapeně, chystal se nadechnout, ale já spěšně zavrtěla hlavou. Christian se zarazil, spěšně se otočil na ostatní v domě, jestli mě ještě náhodou někdo nezpozoroval. Dřív nebo později, se mnou bude chtít mluvit, stejně jako já.

Jedině Adrian věděl, že přijedu.

 

 

Když jsem doběhla do hotelu, měla jsem od Christiana asi 5 zpráv. Rychle a stručně jsem mu odpověděla.

Přijela jsem na pohřeb Tatiány, promluvíme si pak.

Potom jsem napsala zprávu Adrianovi. Jsem na Královském dvoře, jsem tu kdykoliv pro tebe.

Nečekala jsem, že mi odpoví.

 

Další den, jsme vzbudili brzo, abychom sešli dolů na snídani. Naše uniforma tu vyčnívala z davu, všichni morojové a dhampíři nás tu pozorovali. Tacumo, Ichiho a Tadashi to nevnímali, já to ovšem vnímala, oči všech jak nás pozorují. Všichni tři měli u pasu svoje katany.

 

Před kostelem se začali shromažďovat davy, čekaly jsme, až nás pustí dovnitř.  V davu jsem zahlédla Lissu a pak Dimitriho, měl na sobě uniformu, vlasy stažené do culíku a nepatrně držel za ruku tu ženu, kterou jsem viděla u Liss doma. Bodlo mě u srdce. Mělo mi to být ale jasné, že bude žít dál.

 

V kapse mi začal vyzvánět mobil. Podívala jsem se na jména na displeji a vzhlédla, jestli Adriana někde neuvidím, když jsem ho nikde nespatřila, zvedla jsem hovor. ,,Adriane.“

,,Malá dhampírko.“ jeho hlas, cítila jsem z něj bolest ,,…mohla bys za mnou prosím přijít?“

,,Samozřejmě, kde tě najdu.“

,,Jsem v kostele, dostaneš se dovnitř bočními dveřmi na východní části kostela.“

,,Dobře.“

 

Omluvila jsem se svým společníkům a vyrazila jsem hledat Adriana.

 

Vstup do kostela jsem našla přesně, jak Adrian řekl, dveře byly otevřené a já se bez problému dostala dovnitř. Uvnitř byli všude dhampíři, hned jak mě spatřili, zadrželi mě.

,,To je v pořádku, pustě ji.“ přikázal jim Adrian. Strážci, které jsem neznala, mě propustili a já tak mohla jít za Adrianen.

Vypadal příšerně, kruhy pod očima, vlasy měl rozčepýřené, černou kravatu měl na křivo.

,,Adriane.“ řekla jsem a objala ho, on moje objetí okamžitě přijal a prsty mi zaryl do uniformy. ,,Moc mě to mrzí, vím jak jsi svoji tetu miloval.“ řekla jsem mu šeptem a pohladila ho po zádech ,,moc mě to mrzí.“

 

Když mě pustil, všimla jsem si, jak všichni z rodiny již seděli v předních lavicích. ,,Pojď si sednout.“

,,Nemůžu, nemůžu sedět vedle nich a truchlit.“

,,Adriane.“

,,Zůstaňme tady prosím, tady vzadu.“

,,Dobře.“

 

 

Stáli jsme opodál, ve stínu, nikdo nás takhle nemohl vidět. Adrian sevřel mou ruku v té své a pevně ji stiskl, jeho stisk jsem mu oplatila. V tom se dveře kostela otevřely a dovnitř začali proudit lidi.

Lidé se přišli naposledy rozloučit se svou královnou.