R O S E
Následující týdny byly náročné, Appa byl hodně akční a jeho agresivita také, ale přesto mi byl nějakým způsobem věrný. Po několika týdnech si zvykl na moji pevnou ruku a spolupracoval semnou, ovšem s ostatními to bylo už těžší.
,,Je jenom nervózní." Řeknu vojenské veterinářce. Appa seděl na veterinárním stole a škubal sebou, vůbec se mu nelíbilo, co s ním doktorka dělala. Ještě že měl náhubek, jinak by skončila pokousaná, stejně jako několik mariňáků před ní.
,,Tohle nejsou nervy… jestli ho neuklidníte tak ho nebudu moc vyšetřit…. Zklidněte ho!" zakřičela veterinářka a já držela Appu co nejvíce jsem jen mohla. ,,Budu mu muset dát sedativa, jinak ho nevyšetřím."
Tahle to bylo i minule s Rexem, jenže u něj to bylo kvůli jeho bývalému zranění, když vás vyhodí do vzduchu bomba, taky budete nepříjemní, když vám budou sahat na místo, kde jste měla střepy. Appa ovšem zatím nasazen nebyl, proto nevím proč je tak agresivní, možná je to dobře, aspoň se před námi bude Al- Kaida třást strachy.
Když si myslíte, že jste připraveni na bitvu, tak to není pravda. Na to nikdy připraveni nebudete, i já teď po deseti letech, v armádě, na bitvu připravená nejsem.
59 potvrzených zabití, a i tak se před cestou do Afriky pořád ještě třesu, dokonce i Appa to vycítil, protože neustále štěkal.
,,60 minut ticha Hathaway… spokojíme se jenom s 30." Musela jsem ho nějak utišit, proto jsem vytáhla ze svého batohu nepromokavou maskovací přikrývku a přehodila ji přes jeho přepravku.
,,u ptáků to funguje." Řeknu do letadla a několik chlapů se tomu zasmálo, protože to stejné jsem udělala i u Rexe určitě si to někdo z nich musel vybavit.
,,app, ššš, já vím, že máš strach, nevíš kam to letíme a co se stane, je to na hovno… ale zůstaneme spolu jo?" řekla jsem mu potichu a začala ho hladit po jeho šedé srsti. Appa trochu zakňučel, proto jsem vytáhla z kapsy pár jeho odměn a dala mu je. ,,Bude to dobrý… za chvilku budeme na místě."
Nakonec se uklidnil a složil hlavu v mém klíně a usnul a já nějak taky. Asi po hodině, co jsem byla mimo, najednou od někoho ozvalo. ,,Za 30 budeme přistávat." A to byla dobrá zpráva, hodně chlapů se zaradovalo, a nemůžu říct, že mnou radost taky projela. Konečně.
Letadlo přistálo bez potíží uprostřed noci. Appu jsem měla přivázaného na vodítku, ale stejně by se ode mě nehnul, byl tak vycvičený. Já a několik psovodů, většinou nováčků, jsme vytvořili menší skupinku. Čekali jsme na hlášení o rozřazení.
,,Ok poslouchejte… kde je Misten a Peteres…" ozval se hlas vojáka, který měl na starosti rozřazení.
,,Tady pane." Ozvali se dva hlasy.
,,Váš odvoz je přímo tady… Leavy, Hathaway."
,,Ano…"
,,váš konvoj na vás už čeká… vy ostatní za mnou."
,,Hej, Hathaway… oslovil mě jeden z vojáků… ,,hodně štěstí…"
,,Tobě taky Moralesi…" poplácal mě po helmě a já se na něj usmála.
,,Dobrý lov…" řekne druhý voják, natáhne ke mně voják pěst a na rozloučenou si spolu ťukneme pěstmi.
,,Uvidíme se později idiosti." Zavolám ještě na ně.
,,Adios…" ozvalo se na odpověď pár hlasu a souhlasných pokřiků.
Poté jsem pevně uchopila do rukou Appovo vodítko a oba nás vedla ke dvěma autům, které na nás čekali. Společně se mnou, šel zelenáč.
Naložili jsme do auta, naši bagáž a vyjeli do tábora.
Jeli jsme asi 2 hodiny do campu Ramadi, kde jsem měla dalších devět měsíců žít.
Byla to malá základna, která čítala asi 50 vojáků, plus mínus pár lidí, což bylo asi pět aktivních jednotek.
Jakmile jsem věděla, v jaké chatce budu trávit volný čas, zjistila jsem, že jsem v táboře jediná holka.
V chatce bala tma a já jsem se ani neobtěžovala rožnout světla. Appa ležel ve své přepravce a já seděla na prázdné posteli, před níž jsem měla bednu se svým číslem a uvnitř jsem měla své věci. Okolo mě byly další postele, ale byly prázdné.
,,Někdy je výhoda být holka." Řeknu do ticha, Appa se na mě podívala skrz tlapy, poté ale zavřel oči a znovu usnul.
Hned další den, nás čekal výjezd, normální rutina, do města. Zjistila jsem, že tu nejsem jediný psovod. Poručík Omorales tu sloužil se svým belgickým ovčákem už několik měsíců a pro prvních pár týdnů to byl můj průvodce tímto světem.
Po několik dnech, jsem obdržela dopis od Dimitriho. No… potvrdil mi moji domněnku o tom, co se s Lissou děje. Na pár vteřin jsem nakoukla do její hlavy, nic… musela spát. Upřímně doufala jsem, že nic neuvidím. Na další výjevy z její hlavy jsem nebyla připravena.
Poradila jsem soudruhovy, co by měl udělat. Adrian byl slušný muž, jakmile zjistí, že někdo jako je Lissa bude potřebovat jeho pomoc, nebude váhat. Navíc, pokud by nakonec nechtěl pomoci, tak ho k tomu dokope jeho manželka a možná přesvědčí i děti. Ještě že tu Syedny máme.
D I M I T R I
Adriana Ivaškova jsem našel docela snadno, byl známý jako umělec z Brooklynu. Podíval jsem se do jeho galerie a řeknu… jo kreslit rozhodně uměl no a ty ceny no někdy jsem měl dojem, že je to telefonní číslo.
,,Nádhera, takže je v New Yorku…" řeknu si pro sebe. No co se dá dělat… našel jsem si telefonní číslo a zavolal do galerie, rovnou mi s ním domluvili schůzku, která se koná za dva dny. Takže jsem si zařídil ze sebe náhradu, bloknul a zaplatil letenku do Brooklynu.
New York, byl jako vždy živý a i v pozdních hodinách. Schůzku, kterou jsem měl domluvenou, se bude konat v noci a to za necelou hodinu a půl.
Na letišti, jsem si chytnul taxi a zadal svůj cíl. Po půl hodině, jsme byli na místě. Galerie byla obrovská a nedala se rozhodně přehlédnout.
,,dobrý den, mám sjednanou schůzku s Adrianem Ivaškovem." Řeknu paní na recepci. Žena vzala do ruky sluchátko a někomu volala. Po chvilce to bylo potvrzené.
,,Pane… pan Ivaškov vás očekává…" řekne mi, poté vstala a ukázala mi cestu, která vedla dlouhou chodbou, na které bylo plno obrazů.
Byly to obrazy, které musel malovat on, upřímně byly nádherné. Blonďatá žena se tu objevovala velice často, společně s třemi dětmi. Mezi nimi, však byli neznámý lidé, krajiny a různě.
Došel jsem před zavřené dveře, ale i přes ně se ozývala hudba. Moje zaklepáni v té hudbě zaniklo, proto jsem vstoupil a spatřil obrovskou místnost přeplněnou obrazy, různých barev.
Ivaškov ke mně stál zády a kreslil nějaké obraz, ovšem že si mě nevšiml. Proto jsem toho využil a rozhlédl se po těch obrazech a spatřil jsem osobu, která mě okouzlila už na první pohled. Rose byla nakreslená z profilu společně se psem, který byl hned za ní. Byly nakreslené jen hlavy ale, hned jsem poznal, že je v plné zbroji. Na hlavě měla helmu a šla vidět i neprůstřelná vesta. Pes za ní, byl nádherný německý ovčák.
,,Vidím, že vás zaujal obraz." Řekne najednou někdo. Ivaškov ztlumil hudbu a otočil se na mě. ,,Takže, co budete chtít nakreslit?"
,,Ne, ne… já jsem sem nepřišel kvůli obrazu…"
,,Tak co je účelem vaší návštěvy?" zeptal se mě a zvedl jedno obočí. Překvapilo mě jeho chování, rozhodně se nechoval jako královský.
,,jsem tu kvůli naší královně Vaselise Dragomírové…"
,,Co je s ní…"
,,Potřebuje vaši pomoc…"
,,Budu hádat… Rose vám o mě řekla a vy chcete, abych pomohl královně s její temnotou."
,,Máte pravdu… královna opravdu potřebuje vaši pomoc…"
,, Je to tak zlé?"
,,Horší."
Komentáře
Okomentovat