D I M I T R I
Na vrcholu na balkóně jsem zaznamenal pohyb. Ve vybudovaném stanu byly 2 osoby. Jedna morojka a druhá dhampírka, která morojce vyprávěla něco o hvězdách. Chvíli jsem je poslouchal, její líbezný hlas mě hladil po mém mrtvém srdci. V jednu chvíli jsem si myslel, že dokonce i bije. Najednou jsem zapomněl na můj chlad. Nic neexistovalo, než ona a já. Jako bych opět žil, nebylo však možné abych něco mohl cítit, jsem strigoj, strigoj který roztál jen nad pouhým hlasem smrtelné dhampírky.
R O S E
,,Už bys měla jít spát, zítra brzo vstáváte." Řeknu Leje.
,,Budeš mi chybět." Upravila si čepici a přitáhla k tělu kožich.
,,Za pár měsíců se opět možná udividíme."
,,dobře." Řekne Lea, sklouzla z postele a šla opět dovnitř domu.
Nebyl jsem sama, cítila jsem na těle oči, které mě pozorovaly.
,,Kdo je tam." Zavolala jsem a nenápadně si ze své skrýše vytáhla svůj kůl. Ze stínů vyšel muž, vysoký a urostlý, oděn do koženého kabátu, tmavé hnědé barvy s černou košilí a kalhoty. Jeho kůže byla světla a oči rodě červené, jako krev rozlévající po zemi. Kůl jsem schovala za záda, ale k boji jsem byla připravená
,,Co tu chcete." Řekla jsem, ten strigoj však neodpověděl a jenom se ke mně přibližoval. Musím uznat, že je nádherný. Hnědé vlasy, sahajíc mu do půli ramen. Oči byly sice rudé, ale předtím byly jistě hnědé. Jistě s nimi lámal mnoho dívčích srdcí.
Teď byl však mrtvý a já budu za chvilku jeho večeře, jestli něco rychle neudělám. Smrti jsem se však nebála, každým se blížím k postavě oděné v kápi s nabroušenou kosou, bylo to jenom otázkou času. Je jedno jestli mě pomalu zabije nemoc, nebo jestli tento strigoj.
,,Moc krásně voníš a tvůj hlas je pohlazení po mé duši."
,,Ty žádnou nemáš, stvůro."
,,To jsem si do nedávna myslel taky." Rychlostí, kterou dokáže vynaložit jenom strigoj, ke mně přiblížil až natolik blízko, že jsem cítila chlad, který z jeho kůže proniká. Strigoj ke mně natáhl ruku a svými dlouhými ledovými a zároveň elegantními prsty, mě jimi něžně přejeli po pokožce na tváři.
,,nebojíš se."
,,Nemám důvod se bát."
,,kůl, který dřímáš v pravé ruce, je užitečný, kdybys ho použila, zranila bys mě."
,,Spíše rozlobila a já bych byla mrtvá mrknutí oka."
,,Chytrá." Řekne a přitáhl si můj krk ke svým rtům. Místo toho aby odhalil svoje tesáky, nasál svou vůni. ,,Nádherně voníš… krásněji než všichni ostatní, a to se mi zdáš poměrně obyčejná, vypadá to však, že tu tvoji výjimečnost, budu muset najít."
Cítila jsem, jak mi stoupá horečka… nebylo to však z důvodu nemoci.
,,Ještě se uvidíme, má lásko." Řekne svůdným hlasem a poté byl náhle pryč, chlad z něj však zůstal semnou.
Jeho přítomnost jsem u sebe cítila ještě několik hodin. Bylo to zvláštní, každá jiný strigoj by neváhal a povraždil by celou rodinu, kývli neodolatelným morojským žilám. Tento strigoj však ne, šel po mě, po podřadném dhampírovi.
Otci jsem nic neříkala,ještě by byl strachy bez sebe a nikam by neojel. Ve svém rodném městě nebyl od matčině srmti. Jsem ráda, že se rozhodnul se tam na nějaký čas vydat. I když z časti kvůli obchodům.
Kéž bych tam směla sním, bohužel denní a večerní teploty, by mě mohli zabít do několika týdnů a to by otec asi nepřežil, i když se na můj odchod už ten nějaký čas připravuje. Já jsem byla ze smrtí smířená a až přijde, přivítám ji jako starou známou.
Celý večer jsem poté nezavřela oka. Musela jsem myslet co se to vůbec stalo. Ani jsem se nenadála a bylo ráno. Slunce nádherně vrhalo světlo na zářivý bílý sníh a vytvářel tak pronikavé světlo.
,,Dávej si na sebe pozor dítě." Oznámil mi už asi po sté otec.
,,Nejsem už malá otče." Ujistila jsem ho
,,Vím… ale i přesto."
,,Neboj se, bud v bezpečí." Otec se na mě jenom usmál pevně objal a políbil do neposlušně kroutících vlasů.
,,Mason a alberta tu zůstanou s tebou. Budou ti hned po ruce… kdyby se něco dělo, víš že nedaleko města žijí Dragomírové. S Erikem jsme domluvení, kdyby se cokoliv dělo, obrať se na ně."
,,Budete pryč jenom pár měsíců, ne dva roky."
,,Já vím…"
,,Trochu to s tou péčí přeháníš." Ozvalo se za jeho zády, ale ani jeden jsme si toho nevšímali.
,,Užijte si v Turecko. Kéž bych mohla jet také."
,,Je mi to moc líto Kiz."
,,Nemusí… tady mi bude mnohem lépe… a teď už jeďte, nebo nestihnete loď."
,,Miluji tě holčičko"
,,Já tebe také tatínku"
Naposledy jsem se rozloučila se všemi a nakonec mě všichni opustili.
Už to pomalu rozjíždím, varuji tahle povídka není moc dlouhá... takže to pojede rychle
Komentáře
Okomentovat